Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Kdo z vás má názor, že do utahaného doom metalu patří jen chmurný a hluboký zpěv je na těžkém omylu. Znáte kapelu Universe217? To máte jedno, stejně se podíváme na jejich poslední počin jménem Never, který vyšel letos v březnu ve vlastním nákladu tak tiše, že jej mnohý ani nepostřehl. O jak velkolepé dílo se jedná, si nyní trošku probereme.

Nejúžasnější na této kapele z Řecka není ani tak hráčská dovednost, kterážto není nijak zanedbatelná, nýbrž jde krásně na ruku samotnému vokálu. No, už jsem to prozradil, o co tu jde. Vlastně okolo toho chodím pořád, takže zjevně tušíte, že tahle vláčná doom klepačka bude mít za mikrofonem pořádnej ječák. A je to skutečně tak. Nejprve jsem nechápal, komu že hlas patří a při hledání informací na mne vybafla zpěvačka Tanya. Teda ne ta, co kdysi hrála s Citronem, ale Tanya Leontiou. Jedná se o zpěvačku s nebývale originálním zabarvením hlasu. Zpočátku posluchač jaksi tápe a nedokáže si spojit obě strany mince v jednu celkovou a spíše se celek jeví jako dva protipóly na témže magnetu. Ale to je právě ono – na témže magnetu. Jedno druhé odpuzuje, ovšem bez vzájemné existence by to nebylo ono. Stejně se nakonec podaří této netradiční variaci doom metalu podlehnout, že se k nahrávce budete vracet možná až nezdravě často a s velkým nadšením následně pitvat její zákoutí. Mráz bude běhat po zádech zaručeně, to mi věřte. Ty nedohledné výšky jsou totiž natolik fascinující, že si je jednoduše zamilujete. A při tom stačí tak málo. Poslušná hudba s dobrými nápady a vynikající vokál a bum – oslovující dílo je na světě.

Při zevrubném pohledu na celou nahrávku mohu dospět k názoru, že jde o celkem všední záležitost. Ovšem drobné detaily, kterým dominuje nesčetněkrát zmiňovaný zpěv, jej vyzdvihují do patřičných výšin. Ne zas moc vysoko, aby náhodou z této ostré špice brzy nedošlo ke klopýtnutí a ošklivému pádu. Instrumentálně by deska dokázala jistě zaujmout taktéž a to je právě ten důvod, proč jsou mé pocity natolik pozitivní. Uhrančivý plouživý doom metal s gradujícími postupy a silně intenzivními pasážemi, kdy prostě tou hlavou pohnout musíte. Jednoduché úderné songy s tak průhlednou a přesto neochvějnou kostrou. Pevné podloží, lehký nepřezdobený povlak a pár zkrášlujících ozdob. Toť v kostce popis hudby, která se vám dokáže zarýt pod kůži tak hluboko, že i po prvním poslechu si ji budete dobře pamatovat. Toť popis hudby, kterou na albu Never představují Universe217.

Tři čtvrtě hodiny poslechu prolétne než byste řekli Never. Během devíti skladeb do ní rozvrstvených na vás však sáhnou pocity všelijaké. Od zdravé radosti, přes těžkou temnotu až k mrazivě chladnému smutku. Vše stačíte nádherně vstřebat a prožít. Pak najednou to ticho a v ten okamžik je až k neuvěření, že to všechno tak rychle uteklo. Vždyť toho bylo tolik, bylo to tak zvláštní a jiné. A v tuto chvíli desku protočíte znovu. Věřím, že ano. I černobílá paleta barev dokáže být neskonale krásná, když se dostane do rukou schopného umělce. A i vysoký zpěv a pomalá hudba dokážou kráčet spolu jako bratr a sestra, jejichž pouto nikdo nezničí. Bod, kdy se setkají misantropické bytosti temných žánrů s veselými rozjuchanci heavíku. Never je místo, kde budou všichni němě sedět a soustředěně vnímat dějství v přehrávači.