Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Urfaust - Einsiedler

UrfaustEinsiedler

Sarapis2.1.2010
Zdroj: mp3 promo
Posloucháno na: PC + bedny
VERDIKT: Krátké, ale za pozornost stojící dílo. Příjemná a povzbudivá ochutnávka tvorby před chystaným třetím studiovým albem kapely. Hodnocení v rámci formátu.

Velmi zajímavá nahrávka dorazila do redakce z vydavatelství Ván Records. Kapela Urfaust pochází z Holandska a její sestavu tvoří dvojice muzikantů IX (bas-, kytara, zpěv) a VRDRBR (bicí). Počátky kapely sahají do roku 2003, kdy se ještě jednalo o ambientní projekt. Postupem času a s přibývajícími nahrávkami na kontě se však její styl upravil na temný ambient doom/black, jehož aktuální podobu nám dvojice tuli-pánů představuje na EP „Einsiedler“.

Určitou nevýhodou tohoto hudebního žánru je, že navzdory okrajové pozici na metalové scéně jej mají pod svým emblémem mraky kapel a že poskládat v jeho rámci něco dohromady není zas tak „muzikantsky“ náročné. Jednoduché výrazové a vyjadřovací prostředky tvoří relativně dostupné území pro všelijaké „umělce“, ale málokdy se podaří se základními hudebními esencemi pracovat tak dobře, aby si z poslechu posluchač něco odnesl. Nálada a emoce – to jsou ústřední prvky této muziky. Bez nich to kapela může zabalit. A že takových je! S Urfaust se to má ovšem tak, že oni naštěstí nic balit nemusí, kufry můžou mít v klidu zasunuté pod postelí a veškerý jejich obsah vystavený na odiv hladovým příznivcům kvalitní hudby.


Dvojčlenná kapela = dvojskladbové EP (vychází hlavně jako 12“). Albu vévodí dvanáctiminutová tryzna „IX : Der Einsiedler“, která je doplněna kratším kouskem „Verderber“ (názvy skladeb nějak souvisí s pseudonymy jejich autorů; možná, že každý složil jednu…kdo ví, ať se přihlásí). Ingredience žánru kapela využívá maximálně ku svému (a našemu) prospěchu. Vezmu-li to z prozaického hlediska, tak Urfaust na ploše téměř dvaceti minut nabízejí zhruba 4 riffy…jako poeta však nemám co vytknout a vychutnávám si každou notu. Burzumovská atmosféra alba „Filosofem“ doplněná místy lehce kosmickými klávesovými zvuky a plochami á la Arcturus a vyšperkovaná gradující rockovou improvizací ze sedmdesátých let (konkrétně v závěru prvního songu), tak bych s nadsázkou charakterizoval tuto nahrávku. Tempo obou skladeb je pomalé, ale ne úplně funeral, jak jsou zvyklí např. příznivci Skepticism. Rytmika svou jednoduchostí a „monotónnosti“ splňuje spíše úlohu průvodce a svoje „pravomoce“ nijak nepřekračuje. Kytarovou vrstvu tvoří kolovrátkový strumming několika málo riffů a z pozadí to všechno hlídají zvukově masivní klávesy, jejichž úloha není atmosféru dotvářet, nýbrž ji vytvářet. Velkým klenotem tohoto počinu je čistý zpěv. Na typický maniakální křik ve fistulích zde taky dojde, ale především se „Devět“ snaží zpívat a jde mu to výborně. Vlastně hlavně tímto čistým zpěvem mě Urfaust zaujali na první poslech a všechno ostatní už pak šlo samo.

 

Spolehlivým spoluhráčem této nahrávky je čas, který při poslechu utíká, jako by se posluchač nacházel v jiné dimenzi reality, kde vteřinky sviští mnohonásobně rychleji než normálně. To je samozřejmě průvodní jev vnímání všeho, co člověku lahodí, ale v případě repetitivního charakteru hudby Urfaust jde o celkem neobvyklou věc, neboť podobně laděná díla se většinou pohybují na hranici udržení pozornosti. Ne však v tomto případě. Urfaust se podařilo jejich muziku obklopit silnou atmosférou – živnou půdou pro různorodé emoce a šťavnaté pocity, čímž si mě zcela podmanili. Melodický a zapamatovatelný hudební základ je tedy obalen hustou mlhou silnější melancholie, která může v období snížené sluneční aktivity nepozorovaně přejít až k depresivnějším polohám. Takže labilní osoby a milovníci sebepoškozování – mějte se na pozoru!:)


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky