Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Pro Norsko je black metal něco jako revivaly (nebo náhražky jakékoli podoby) pro ČR. Je toho tam tolik, že se to pomalu stává národním kulturním dědictvím. Jednou z mnoha blackmetalových kapel naprosto charakteristickou pro tamější scénu jsou právě Urgehal. Jméno širšímu zástupu stoupenců černého kovu možná i neznámé, ale pro ty oddanější celkem kultovní status. Však roku 2012 pozastavila svou činnost (vysvětlíme si), aby ji s velkou pompou mohla letos obnovit vydáním doslova velkého alba Aeons In Sodom.

Možná vám uniklo, že v roce 2012 zemřel lídr téhle kapely Trondr Nefas, který svůj hlas a hráčský um na strunné nástroje propůjčoval i do dalších blackmetalových těles. Nebudeme si tu rozebírat jeho zásluhy, to by bylo skutečně na samostatný článek, ale jisté je, že se ve svých kruzích těšil velké oblíbenosti. O tom svědčí i to, že po čtyřech letech od posledního výdechu jeho zásadní domovská kapela Urgehal vydává velkolepě pojaté album, které je kompletně věnované jeho památce. Ale proč neustále o Aeons In Sodom mluvím jako o mega-počinu? Důvod je jednodušší, než se může zdát. Na jeho autorství se krom zbylých dvou členů kapely podílelo celkem patnáct hostů blackmetalového a zejména norského jádra. A jako další fakt přiživující velikost alba – ta deska je vážně dobrá.

Pominu-li předurčený úspěch díky sezvaným hostům, mezi kterými se lesknou jména jako Nocturno Culto nebo Nattefrost, dostanu velice hrubou a svižnou žánrovou desku. To samozřejmě samo o sobě na nějaký větší úspěch nestačí. Album obsahuje celkem dvanáct stop, přičemž v každé z nich je za mikrofonem jiná persona a v určitých skladbách hrají příslušné party další rozliční umělci. Rád bych řekl, že je deska šitá na míru každému z nich, ale tak to v doslovné míře úplně není. Rozhodně ne tak, jako tomu bylo v roce 2013 u Shining s podobně laděnou deskou osm a půl. Vzhledem k tomu, že zúčastněné persony ve svých vlajkových lodích hrají rovněž poměrně syrový a svižný black, nějaké rozdíly nebyly zapotřebí. Deska pak má daleko ucelenější rysy a působí jednotněji. Můžeme namítnout, že by jí nějaké další odlišující prvky slušely, ale ve výsledku by mohlo jít o rušivé elementy. Konec konců uctívači památky Trondra Nefase vás s takovými myšlenkami pošlou do temných koutů.

Celkově lze o albu tvrdit, že je divoké a nezkrotné. Stejně jako prapůvodní tvorba Urgehal. Aeons In Sodom se od dávné tvorby trochu liší, ale na škodu to určitě není. Však tahle deska má zastávat pozici jisté anomálie v jejich diskografii a podle toho ji taky dobře poznáte. Její stavba je vesměs klasická – nutné intro, které (jako v častých případech) působí zbytečně, pak klasická sada songů a něco jako outro. Za tímto pomyslným rozdělem se tu ještě houpou dva kousky, které mají podobu coververzí. Trochu zvláštní tah tohle zařazení, ale vnímám to tak, že Trondr zjevně originály míval v oblibě. Jinak si to nedovedu vysvětlit. Ostatně ani coverované kapely (Sepultura, Autopsy) s black metalem nic společného nemají.

Teď bych mohl volně přejít k samotnému rozebrání jedné skladby po druhé a roubovat na ně souvislosti s hosty v nich se objevujících. Snad postačí výčet hostů (na konci recenze) s drobným odkazem na původ. Nyní si však řekněme, jaké album je jako takové. Hned z kraje jsem naznačil, že jde o typickou žánrovou desku. Jde tedy o čistě hrubý norský black metal, který je opředen zvukem poplatným době. Není totiž ani vyloženě zkušebnový a ani nikterak vyhlazený. Vesměs proti němu nemám výhrad, jelikož patřičně podtrhává neurvalost desky. Jedna skladba střídá druhou ve slušně divokém tempu a nedává prostor pro vydechnutí. Jednoduše k tomu není důvod. Stejně drze působí veškeré vokály, které se pokaždé linou z jiného hrdla, avšak ve výsledku znějí citelně podobně. Alespoň já mezi nimi nacházím jen nepatrné rozdíly v takto stavěné muzice. Samozřejmě, že výraz jistých individuí je dobře rozpoznatelný, ale ostatní se lehce slévají.

Šlapavý black metal s jasným tahem na branku má velkou snahu se zalíbit, a to se mu taky daří. Určitě bych desku posadil do vyššího průměru, ale že by mi z toho pukala lebeční kost, to zas ne. Jsou tam jistoty, zásady a nepsaná pravidla pro správně naštvanou syrovou blackmetalovou píseň. Prostor pro experiment a cizí vliv jde naprosto mimo. Vše je co nejvíc přímočaré a taky zlé, ale na paralelní myšlenku přemítající o desce roku, rozhodně nedosáhne. Se vší úctou k odkazu, který album velebí a k mocnostem, které se na něm podílely, jde o výtečně provedený standard s bezchybnou vizáží. Nemám co vytýkat, ale na druhou stranu nemám ani nic, co bych vyloženě vypíchl jako předurčení k vyšším metám. On mi vlastně takový výsledek bohatě stačí, protože takhle dobře odvedenou desku, která se ani o nic nesnaží, aby jeden pohledal.

Závěrem snad jen drobné osvětlení hostů, aby blackmetalový nadšenci měli nad čím… ehm… dumat a třeba se i porozhlédnout dál:

1. Dødsrite – trochu zbytečné intro
2. The Iron Children – zpěv Nocturno Culto (Darkthrone a další seky)
3. Blood of the Legion – zpěv M. Sorgar (Endezzma), kytarové sólo Nephilim (Monumentomb, dříve působil třeba ve Spearhead)
4. The Sulphur Black Haze – zpěv Hoest (Taake a taky další)
5. Lord of Horns – zpěv Mannevond (Koldbrann), kytarové sólo Malphas (Endezzma)
6. Norwegian Blood and Crystal Lakes – zpěv Niklas Kvarforth (Shining)
7. Thy Daemon Incarnate – zpěv Sorath Northgrove (Hagl, Vulture Lord dříve hlavně Beastcraft)
8. Endetid – zpěv Nattefrost (Carpathian Forest), kytarové sólo Skyggen (Sunwheel, Tortorum, dříve hlavně Thunderbolt)
9. Psychedelic Evil – zpěv Nag (Tsjuder a další)
10. Woe – instrumentální čistě klávesový kus (mimochodem vážně výtečný) od Larse Fredrika Frøislie, který podobné kousky a další ruchy vyvádí u Angst Skvadron i jinde
11. Funeral Rites (Sepultura cover) – bratři Bay (zpěv, basa) a Rick (kytara) Cortezovi (dnes Sadistic Intent, dříve klasika Possessed)
12. Twisted Mass of Burnt Decay (Autopsy cover) – zpěv R. M. (Angst Skvadron), kytara Malphas (Endezzma), basa Mannevond (Koldbrann)