Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Rodinný klan Van Halen (Eddie, Alex a nově Wolfgang - synek Eddieho) se rozhodl, po téměř čtrnácti letech, vydat novou řadovku. Pozornost na kapelu byla upírána řádná, neboť mikrofon po časové propasti měl třímat nalezenec David Lee Roth. Nechci spekulovat, co bylo hlavním důvodem reunionu. Ponechám to v lidské rovině. Holt pánové na stará kolena, jak už se často stává, dospěli k názoru, že ty věci, co je rozpoltily, jsou naprosté malichernosti a život je o něčem jiném, tak proč si podzim svého bytí nezkrášlit a neprosvětlit něčím smysluplnějším než kydáním hnoje v médiích.

Dvanáctá studiovka "A Different Kind Of Truth" mě přistihnula na holičkách, neboť nejsem vytrvalý příznivec Van Halen, byť z doby soudruha vlastním nějaký ten vinyl. Celý ten mumraj a kecy okolo mě nezasáhly a neměly čas otrávit nebo svést na scestí a chybné předjímání, jaké album bude. Náhodná setkání s neznámou mohou být o to smělejší. Éra Hagara mě bavila a jsem rád, že stále jede dál v Chickenfoot, společně s bývalým parťákem z Van Halen, Michaelem Anthonym. Řešit, zda je Hagar lepší zpěvák než Roth, nehodlám. Aktuální počin Van Halen a jeho náplň taky nic neřeší, tak proč si to také nevychutnat naplno.

Van Halen - "She's The Woman"

Album je prostý hard rokec zahraný pěkně od podlahy. Roth už nějaký ten časo-šrám utrpěl, ale to je jedno, to patří k životu, muzika šlape, pánové jsou odvázaní a užívají si radosti a uvolněnosti, která z alba prosakuje ve švech. Nadhled a nepotřeba psát stadiónové hity za každou cenu, dovoluje vyplout na povrch ryzímu muzikantství, tady spatřuji paralelu se švédskými Europe, jejichž aktuální alba mají hloubku. Hudbu mimo pocitové záležitosti do vyšších sfér vynáší i hra Eddieho. Ten chlap by nejraději zpíval, ale nemá hlas, tak promlouvá skrze dráty. Grandiózní práce.

No s těmi hity to není zas tak chladné. Téměř každá skladba nabídne silný moment, refrén, fantastické kytary, ale už se nepokukuje po stadiónech a komerčním úspěchu a hudba je hudbou, nikoliv marketingovým tahem, či instinktem na rádiové megahity. Cítím, že i když se jedná o starší písničky, je v nich kus muzikantského srdce. Pokud tomu tak není, jsou současní Van Halen dokonalými performery. Co čas Rothovi vzal na kvalitě hlasivek, nahrazuje totálním šoumenstvím. Pokud ho nemusíte, jeďte kytarovou linku, Eddie je maniak a čaruje neustále". Jeho rukopis je znatelný, ale řekl bych, že dokáže udržet jistou sebereflexi a neopakuje se.

Van Halen - "Bullethead"

Jednotlivé skladby se od sebe dostatečně diferencují, dramaturgie je příjemně proměnlivá. Skladby jsou přímočaré a zařaditelné do rockových povinných poslechů. Ale nejede se jen v zajetých očekávaných kolejích, Van Halen mě dokáží překvapit rockovým speed kvapíkem "China Town", marně pátrám, zda chlapíci nahráli něco rychlejšího. Tato skladba přináší onen potřebný svěží vítr a zpestření. Ono se pod kotlem lokomotivy přikládá festovně i dalšími lopatami "Bullethead" a "As Is". Není problém si poskotačit v dvouminutovém rokecu, pěkně od hrubě obrobené dubové podlahy. Živě to musí být rocková katarze.

Van Halen umí slušivě udělat facelift svým dávným hitům a nahrát něco svěžího, jako třeba "Blood And Fire". Další kladné zpestření placky je netradiční "Honeybabysweetiedoll", spojující pro Van Halen netradiční prvky s jejich typickými nápěvy. Je to čerstvé, lehké a fungující. Převážně stojící na experimentující kytaře Eddieho, místy značně podladěné! Další vytržení z hlavní linky nabízí blues rockový jam "Stay Frosty", který má prostě kule!!! Vím, už to tu bylo miliónkrát, ale mizivé procento uchopení stejné látky přináší něco hodnotnějšího, tentokrát to padlo na Van Halen.

Van Halen "Honeybabysweetiedoll"

Pravých hard rockových dinosaurů nám nezbývá mnoho, važme si tedy i těch reinkarnovaných. Snad jejich znovuzrození nebude jednorázový akt a spolupráce se prohloubí. Hlavní šrám alba spatřuji v tom, že se jedná převážně o starý materiál. Nejhlubší ránu mi však dělá zvuk. Začátek alba se trochu utápí v trapnosti a unylosti, ale s jeho během kvalita kompozic stoupá. Dosti reptání, album je hodné pobavit každého příznivce hard rocku. Nepatřím mezi skalní příznivce kapely, možná o to více si dokáži vychutnat tuto porci řádně šťavnaté rockové hudby. Po každém poslechu jsem pozitivně nabit a připraven k dalšímu použití. Zde prýští pravý to hard rock. To mistři oboru jali se provést nový vrt. Srovnávat minulou tvorbu se současnou je nesmysl. Je logické, že aktéři jsou už léta jinde a napsat svěží stadiónovou halekačku už nemůže být v jejich silách, hudba je jejich vášní, tak proč nepokračovat jen tak pro radost. Toto poselství, mi Van Halen roku 2012 při poslechu podsunují.         

Van Halen "The Downtown Sessions"