Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Vicious Rumors - Celebration Decay

Vicious RumorsCelebration Decay

Sarapis3.11.2020
Zdroj: mp3 320 (promo od vydavatele)
Posloucháno na: PC/mp3 player, AKG K44
VERDIKT: Vicious Rumors oslavují úpadek příkladně průměrným albem.

Kdybych měl z diskografie Vicious Rumors vybrat období, které je mi nejbližší, bez váhání by můj prst namířil na přelom 80. a 90. let, do něhož kapela po nadějném debutu Soldiers of the Night vlétla jednak vydařenou akvizicí zpěváka Carla Alberta a druhak znamenitou nahrávkou Digital Dictator (1988). I díky následujícím neméně povedeným deskám Vicious Rumors (1990) a Welcome to the Ball (1991), které po diktátorovi následovaly s přísnou každoroční kadencí, je tato etapa v kariéře Vicious Rumors to první, po čem sahám, když mám odpovídající choutky. Je to kvalita ověřená dekádami - otevřu konzervu, beru lžíci, konzumuji.

 

Zatímco jsem já tímto způsobem zacyklený ve starých hitech a dřevním zvuku nahrávek, které se již brzy setkají v elitním klubu třicátníků, Vicious Rumors neseskočili z kolotoče showbusinessu ani po Albertově smrti (to už bude taky 25 let!) a i v novém tisíciletí nežmoulají čepku někde v rohu, nýbrž točí desky a makají. Budiž jim ke cti, že i téměř šedesátníci Larry Howe a Geoff Thorpe se drží svého kopyta, na první pohled plni svěžesti a elánu. Tohle nebe však zcela jistě není bez mráčku. 

 

Už když jsem kdysi zkoušel Sadistic Symphony (2000), zanechalo mi to bezbarvou chuť na patře a jediné východisko bylo vrátit se zpět k teplému americkému koláči tří ověřených desek. Letošní Celebration Decay zprvu probudilo imunitní systém podobným způsobem, ale rozvážnější přístup mi umožnil když už ne bezvýhradné přijetí nahrávky, tak alespoň přesnou diagnostiku činitelů, kteří se mi při poslechu neustále pletou do cesty a maří potěšení.

 

 

Power metal v podání Vicious Rumors se vyznačuje typickým americkým důrazem na velikost, sílu a razanci. "Ano, to jsou ty pravé hodnoty", pokyvují fanoušci kapely, někteří oblečeni v triku Metal Church nebo Armored Saint. Kdysi se chlapácká hudba plná ostrosti koupala v pořádném kontrastu se zženštilým vzezřením protagonistů, ovšem dnes je trvalá už dávno minulostí, a tak zůstali jen nabroušení borci pozdně středního věku. Změnilo se však ještě něco dalšího - Vicious Rumors ztratili náboj. Na Celebration Decay lítají jiskry, ale na pořádný zážeh čekám marně. Atmosféra je mdlá a power metalové nasrání je jenom hra stínů.

 

Geoff Thorpe předkládá svou standardní sadu riffů a melodií, kterou by za starých časů živý Carl Albert ozdobil nápaditými vokálními linkami a všechno by si (možná) sedlo. Nick Courtney má podobnou barvu hlasu, ale invencí neoplývá a někdy to zní, jakoby raději volil rozběh hlavou proti zdi než nějaké nevšední řešení. Výsledkem jsou skladby, které se v paměti neukládají snadno, a momenty, které naopak prozrazují, že by to za určité konstelace mohlo fungovat. Těch však není mnoho.

 

Permanentní překážkou je pro mě produkce, která je žalostně moderní a tuctová a jediné, co jí lze uznat je to, že upřímně koresponduje s obalem - ten je totiž fádní úplně stejně. Objektivně vzato nemůžu album odsoudit a zahodit někam do křoví, když obsahuje slušné skladby jako Arrival of Desolation, Long Way Home nebo Death Eternal a několik povedených riffů a kytarových sól. Zároveň ale nemůžu pominout fakt, že mi Nick Courtney tak trochu leze krkem, a už vůbec ne vědomí, že se k nahrávce pravděpodobně nikdy nevrátím. Budiž to zohledněno v celkovém hodnocení.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Jan / 13.8.20 13:03

Říkal jsem si, že napíšu odezvu nějak komplexně v jednom odstavci, ale těch bodů k vašemu výtvoru je tolik, že půjdu krok za krokem: "Její indie podání mělo své kouzlo" - mám pocit, že tohle může říct jenom člověk, který buď indie vůbec neposlouchá (a neví tak, jak zní ten žánr udělaný kvalitně), nebo nemá ponětí jak vůbec funguje hudba samotná (neboť její "indie podání" má hrozivé nedostatky ve struktuře hudby samotné, nehledě na žánr). "Bruun cítí silné kořeny svého původu i v dnešní době" - tohle nemůžete vědět, samotný fakt, že se prezentuje "étericky" a "tradičně" neznamená, že to opravdu takhle cítí. Pak si navíc protiřečíte, když uvádíte, že album vzniklo na základě popularity streamované hudby - což dává na srozuměnou, že jde o kalkul. "...že chtěla vyjádřit všechny aspekty hněvu, které ze sebe potřebovala dostat" - KDE, ptám se, KDE cítíte na jejích předchozích albech emoci hněvu?! KDE? Alba jsou éterická, jemná (všichni to tak popisují koneckonců), Myrkur nikdy nepředávala nějakou zlost nebo hněv, tady se buď nezamýšlíte nad tím, co jste právě napsal, nebo jednoduše lžete, aby to sloužilo vašemu narativu. "sypačky v Gladiatrix, která duní v tolika rovinách, až se točí palice" - o jakých sypačkách je řeč?! Gladiatrix má přesně 2 roviny (sloku a refrén) a žádné sypačky v té skladbě nejsou, buď opět lžete, nebo dobromyslně zapomínáte (nebo máte nějaké zvláštní chápání termínu "sypačky" a směšně nízké požadavky na hudbu) "Folkesange je čistě folková deska zahraná na tradiční nástroje" - takže klavír, který zmiňujete v závěru, je pro vás také severský tradiční nástroj? A umělé efekty (echo apod.) jsou pro vás také známkou tradičnosti? "Její verze si vysloužila 50 tisíc „like“, což je velmi hodně „followers“ a Amalie si to velmi dobře uvědomuje." - ano, takže nakolik jde o její citové založení (pohanské nebo nějaké podobné, o kterém vy mluvíte na začátku a přitom nemůžete mít ponětí jak je citově založená) a nakolik o kalkul a snahu se svézt na zrovna populární vlně internetové kultury? "47 minut desky je příjemným výletem do čistě folklórního světa" - nemáte ponětí o tom, co je folklor, nikdy jste se nejspíš nezajímal o to, co to je, takže tohle slovo ve vaší větě je vyloženě směšné. Folkesange NENÍ folklor, milý kolego. Folkesange je poměrně nekompetentně vytvořený produkt, který odpovídá na hype na netu (severská kultura je momentálně in). Nejenže máte v recenzi vyložené nepravdy, dohady a pseudopoetické kecy ("kompletně prostoupená bytostí Myrkur", "Jako by zbytek krajiny pomalu zapadal sněhem a poslední světlo uhaslo", celý poslední odstavec apod.), ale zároveň se o samotné hudbě vlastně nevyjadřujete. Struktura všech písní na albu je jednoduchá až hanba (opakování refrén-sloka), melodie mají jen několik málo tónů a jsou pozvolné, aby to nebylo moc náročné (a i přesto tvrdíte, že Amalie vykazuje talent, což je naprosto směšné, myslím, že na žádný tradiční nástroj nehrajete). Tyhle věci jste opravdu neslyšel, pane kolego? A tak by se dalo pokračovat mnohem déle. Nevím, jestli to všechno je nějaké vaše nevinné bloudění v temnotě folku (který asi moc neznáte), nedostatek snahy napsat kvalitní text, nebo záměrná snaha oblbnout čtenáře vašeho zinu, že Folkesange je úžasná věc, protože jste to řekl VY. A možná, že všechno dohromady? Úroveň "hudební publicistiky" je fakt mizerná.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky