Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Jsou nahrávky, které si pustím párkrát a ve svých náhledech mám celkem jasno a pak jsou takové, které si pouštím mnohokrát dokola až s urputnou zavilostí a stále se snažím, jak se říká, dostat se jim na kobylku. Do této kategorie nahrávek, řekněme posluchačsky a tudíž i recenzentsky nevstřícných patří desky kapely Vintersorg, kterých je za těch sedmnáct aktivních let hraní už víc než pár. Jejich společným znakem je stále stejný domovský label kapely, věrnost Napalm records je vskutku úctyhodná, a potom jméno hlavního tvůrce Andrease Hedlundaalias Vintersorga, ke kterému se celkem časně přidal kytarista Mattias Marklund. Toto duo občasně doplňované ve studiu i dalšími hudebníky stvořilo již nemalý příděl metalové hudby, na kterou se běžně užívané škatulky pasují jen stěží. Pro přiblížení těm z vás, kteří jste se s Vintersorg zatím nesetkali, snad uvedu možné varianty – folk, viking, black, progressive, avantgarde – které se různou měrou projevují na tom kterém albu.

Vintersorg jsou jednou z těch kapel, která si hudbu dělá po svém bez zbytečného opisování od ostatních a jejich rukopis podtržený zpěvným vokálem samotného Vintersorga lze poznat mezi stovkami jiných. O to těžší práci mám občas se vstřebáním hudby samotné a na takové předposlední album The focusing blur (2004) to chce mít náladu hodnou řeckého filozofa. Naproti tomu album následující byla deska přijatelná veskrze snadno, plná silných melodií, akustických linek a pohodových nálad, o kterých tu před nějakým časem psal můj kolega Sorgh, takže opakovat nemá smyslu.

Pokračování příběhu psaného už nějaký čas pouze švédskými literami přišlo na sklonku letošního března, a i když se od té doby teplota za oknem povážlivě zvýšila a ještě před chvílí se na mě šklebilo květnové slunce, novinkové album Jordpusl stále přežvýkávám, přehrávám a poslouchám. V tomto ohledu mě Vintersorg asi nikdy nezklamou, stále je co objevovat a neustále nacházím důvod se k nahrávce poznovu vracet. Nicméně pravda je asi taková, že nic hudebně převratného oproti předchozím letům novinka nepřináší a komu se osobití Vintersorg nezamlouvali už dříve, nebude nadšen ani tentokrát. Naproti tomu fandové se do Jordpuls zakousnou s dravčí vervou a chtě nechtě budou srovnávat s počiny minulými, to už asi patří k věci.

Hudba Vintersorg má mnoho tváří a v podstatě každá deska je trochu jiná. Solens rötter je příjemná a veskrze dobře poslouchatelná záležitost zkousnutelná širší základnou posluchačů, The focusing blur je zase dílo složité, až avantgardní a už poměrně staré album Cosmic genesis je pro mě tím nejlepším, vynikajícím spojením všech ingrediencí Vintersorg. V rámci těchto mantinelů se Jordpuls pohybuje někde mezi, ve středu výše vymezeného prostoru – od každého má kousek, ale nic není úplně dotažené. Oproti předchozí nahrávce se opět přitvrdilo, zvuk je metalovější, téměř se vytratily akustické kytarové linky a zpěv se posunul do temnějších nížin, takže vzpomínku na předchozí poklidné období poskytuje ve větší míře jen poslední Eld Och Lågor. Jordpuls se vesměs ubírá vpřed ve svižném tempu, ostře vyřezávaném kytarami s občasným zpomalením, slibnou melodií a typickým Vintrsorgovým zpěvem. Bicí jsou dle všeho naprogramované, ale až na výjimky fungují dobře, základní nástroje jsou občasně doplňovány hammondkami, různými efekty – vše je dle starých dobrých mravů. Přesto nehýřím spokojeností v rámci celé nahrávky a vedle tradičně silných míst jsou tu i polohy slabší, které znějí na jednu stranu mírně nezáživně a na stranu druhou známě z dob dřívějších. Zajímavostí je pro mě skladba druhá Klippor Och Skär jejíž ústřední motiv / melodie mi od prvního poslechu připomínala skladbu Mestizaje z alba Planeta Eskoria od španělských Ska-P  - zvláštní, ale tohoto pocitu jsem se doposud nezbavil… Konkrétně tady mi občasně nesedí podivně znějící bubny, ale na druhou stranu je to skladba rozpohybovaná do všech možných zákoutí, zajímavá záležitost. Jinak nelze nepochválit čtvrtou úderku Mörk Nebulosa, která z ostatního materiálu lehce vyčnívá a samozřejmě krásně zpracovaný obal.

Ve výsledku se rozhodně nejedná o špatné album, Vintersorg mě stále přesvědčují o svých kvalitách, ale mám-li být upřímný, v minulosti mě už nejednou přesvědčili o něco víc. Nicméně u tohoto dua nikdy nevíte a dnes vytvořený úsudek může být za měsíc roztrhán na kusy a vystřídán jiným; úhel pohledu se neustále mění.