Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Soen - Tellurian

SoenTellurian

Jirka D.17.11.2014
Zdroj: FLAC (16 bit, 44.1 kHz)
Posloucháno na: SONY CDP-XA5ES / SONY TA-F 730ES / ELAC CL 82
VERDIKT: Album sevřenější, více poslechové, v prvních dojmech skromnější a méně nápadné, přesto při dostatku času a trpělivosti silné. Méně Tool a více Soen.

Album „Cognitive“ vzbudilo na začátku roku 2012 nemalý rozruch a jediná větší výtka, která směřovala na adresu debutní desky kapely sdružené kolem ex-Opeth bubeníka Martina Lopeze, byla snad až přílišná podobnost s Tool. Kapela nemálo založená na strhujícím výkonu rytmické sekce Lopez & DiGiogio přesto zaujala a hned prvním albem si vytvořila velmi slušné renomé. Současnost se jmenuje „Tellurian“, DiGiorgio patří minulosti a s novou tváří na jeho místě přichází i lehký posun ve výrazu celého souboru.

 

Soen band

 

Ubylo razance, ubylo rytmických výpadů (pravda skvělých), ubylo podobnosti s Tool. Soen celkově zvolnili a nahráli album spíše sevřenější, více poslechové, v prvních dojmech skromnější a méně nápadné, přesto při dostatku času a trpělivosti silné a s potenciálem dostatečně vysokým, aby se - řečeno slovy dnešními - s ním vyplatilo trávit čas.

 

Pokud se mi na nové desce (a Soen obecně) něco líbí, je to v tom nejlepším smyslu slova jednoduchá písničkovitost, která je sice podepřena skvělou hráčskou ekvilibristikou, ale která jí není přebíjena a ubíjena. Důraz je primárně kladen na přístupnou a funkční skladbu, zaklenutou poměrně vytaženým Ekelöfovým vokálem, taženou silnými, ale nepodbízivými melodickými motivy, a podepřenou technicky bravurní rytmikou. Příkladem za všechny může být třetí „Kuraman“, která se na ploše pěti a půl minut rozvíjí velmi přirozeně a posluchačsky přívětivě, a přitom, při bližším pohledu, uchvacuje složitostí a nápaditostí, která by při nedostatku soudnosti mohla odrazovat a vzbuzovat myšlenky na technicky složité nic. Jenže opak je pravdou.

 

Svádím-li s „Tellurian“ nějaký vnitřní boj, jde pouze o místa, v nichž kapela příliš zvolňuje (což by samo o sobě nevadilo) a v nichž skladby ztrácí směr a tápou. Za všechny uvedu závěr klipovky „Tabula Rasa“, který z mého pohledu mizí kamsi do ztracena a zbytečně zahazuje vše, co bylo předchozím děním nastřádáno. Podobných pasáží deska naštěstí neobsahuje mnoho, ale jsou zde; nemile mě překvapovaly při prvním seznamování a s plynoucím časem se toho mnoho nemění. Podobně nelibě lze nahlížet i na velmi plochý zvuk a úpravy snižující dynamiku, které se slyšitelně podepsaly (nejen) na zpěvech, a které necitlivě pošlapávají jinak skvělou hudbu.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky