Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Vintersorg je už dávno veličinou švédského (nejen) pohanského/progresivního metalu. Když vystřídal v Borknagar slavíka Vortexe, vzrostl jeho věhlas i zástup nových kritiků. Borknagar pomohl přežít během dlouhých let útlumu, aby se dočkal pozvolného vytlačování z vůdčího sedla bývalými pěvci legendárního statusu. Jeho kročejem ovšem byly a jsou poznamenány rozličné stezky a nejvýznamnější je bezesporu projekt, nesoucí jeho jméno. Řeč je o Vintersorg a jejich letošním návratu k pohanskému debutu Till Fjälls v podobě jeho druhého pokračování.

Andreas Hedlund je umělcem, který chrlí své nápady bohatýrským způsobem. Je jasné, že v takové kadenci není vše prvotřídní, ale kupodivu většina jeho nahrávek, které často natáčí a vymýšlí sám nebo jen s menším doprovodem, snese i přísnější měřítka. Nemusím ani vyzdvihovat jeho raná díla v čele s grandiózním projektem Otyg nebo zajímavým, gotičnem načernalým Havayoth.

Už je to drahně let, co jsem si s chutí pomlaskával u nějaké nahrávky Vintersorg. Pokaždé mi něco scházelo. Když se z kdysi pagan blacku stal progresivní band, přestalo mě bavit sledovat jejich kroky a pokaždé jsem si jejich novou desku poslechl… a zapomněl na ni. Postupný návrat k původnímu, tedy melodickému pohanskému stylu se nijak zvlášť nedařil a já pomalu lámal hůl nad kdysi fenomenálním pojmem. Přiznávám, že k pořádnému a opakovanému poslechu letošního díla mě přilákal název a zvědavost, jak se podaří, respektive nepodaří navázat na nejzajímavější časy kapely.

Album je rozděleno na dva disky, kdy první má stopáž 51 minut a druhý cca 25. Mají lehce odlišnou atmosféru. První létá v duchu prvních nahrávek a druhé nabízí modernější podoby progresivně laděného blacku. Letos ale neobvykle chutného.

Jökelväktaren je úvodním vypalovačkou přesně takovou, jak jsem si přál slyšet. Počáteční blackový sypec je prostřídán silně melodickým refrénem švédsky zpívajícím Vintersorgem. Jeho čisté vokály mě kdysi bavily, ale jakmile se začal tlačit do výšek, trhaly uši svojí mekavou snahu hnát to přes hranu. Proto jsem mile překvapen příjemnou barvou bezvadného zpěvu, který se nebojí žádné polohy. Slyšíme vynikající screamy, které skladbám svým způsobem dodávají magickou atmosféru severského lesa. Máme zde i bohatýrské sbory, klenuté čisté barytonové plochy, svojí majestátností nutící si vše podřídit. Aby skvělých zpěvů nebylo málo, byli přizváni dva hosté, aby pohostinně zapěli. David Nilsson svým growlem přispěl k větší barevnosti Obygdens pionjär a křehká Cia Hedmark, kterou můžou znát fans Otyg a která se na deskách Vintersorg stále objevuje, přidala kus éteričnosti podmanivé závěrečné skladbě prvního disku Vårflod.

Za zpěvem nijak nezaostává hudební složka. Ta posluchači nabízí dokonale pestrou paletu nástrojů i stylovou různobarevnost. Všudypřítomné akustické vyhrávky nijak nebrzdí metalovou řevnivost, byť podanou s jakýmsi spokojeným nadhledem. Řeč můžeme stočit i k pěkně zakomponovanému klavíru, nebo chcete-li bohatě znějícím klávesovým nástrojům a stále spokojeně pokyvovat hlavou.

Chtěl jsem se vyhnout popisování jednotlivých písní pro jejich vyrovnanou sílu. Nedá mi, abych nezmínil vedle parádního úvodu i skvělou hymnu Lavin. Řekl bych, že se může v klidu zařadit mezi klasické skladby Vintersorg. Intenzívní nálada vtáhne a vstřebá do sebe černý black i ultra melodickou baladu. Své místo si zajisté získá i chytlavá jízda Vinterstorm.

Možnou výtku bych měl ke stopáži, 75 minut je opravdu pořádný kus muziky, ale vzhledem k tomu, že se jedná o dvojdisk, je možné přimhouřit oko. Moje sympatie získalo zvukové zabarvení Till Fjälls, Del II, které nabízí dosti průzračný zvuk, kde uslyšíte všechny detaily. Zároveň má lehce našpinavělou barvu, která z novinky činí chutnou porci kouzelného black metalu. Prvnímu dílu se Till Fjälls, Del II určitě nevyrovná co do mladé dravosti a tehdejší neokoukanosti, ale hravě ho překonává ve vyspělosti v instrumentální i skladatelské rovině. Dvakrát do stejné řeky nevstoupíš, ale můžeš nastoupit tam, kde jsi z proudu vystoupil.