Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Primus nikdy nepatřili mezi snadno přístupné, jednoduše čitelné kapely a jejich hudební volnomyšlenkářství je řadilo do kategorie exotických interpretů, k nimž by podle všech dobrých pravidel měla vést trnitá cesta jen pro několik málo vyvolených, podobně ujetých posluchačů. Navzdory tomu byl Primus komerční šlágr, alba vydaná v polovině 90. let jsou naprosté evergreeny a Les Claypool patří k osobnostem, jež inspirují ostatní. A to není málo.

Když si odmyslíme různé boční projekty, kterých má jen Claypool skutečně hodně (o jednom výtečném jsme nedávno psali ZDE), Primus se vrací na scénu po třech letech od comebackové šílenosti „Green Naugahyde“. Vrací se s čerstvou jednapadesátkou Lese Claypoola, vrací se s Timem Alexanderem za bicíma (ten nahrával naposledy album „Tales from the Punchbowl“ z roku 1995), ale především se vrací mnohem neuchopitelnější než kdykoliv předtím.

Už jen myšlenka natočit nový soundtrack k filmu Willy Wonka & the Chocolate Factory (po třiačtyřiceti letech od jeho uvedení a vydání prvního soundtracku Anthony Newleyho a Leslie Bricusse, který byl mimochodem nominován na Oskara za filmovou hudbu) je sama o sobě podezřelá, k čemuž když připočteme Claypoolův smysl pro hudební humor (nevím, jak jinak to nazvat), dostáváme záruku díla, jehož uchopení bude výzva.

Záměr natočit desku věnovanou tomuto filmu ovšem nespadl z nebe a při cestě proti proudu času se dostáváme do minulého roku a Oaklandskému vystoupení Primus na oslavách New Year’s Eve, tematicky věnovanému právě čokoládové továrně Willyho Wonky. Se svým nadšením pro knižní předlohu Roalda Dahla se Claypool netají a první hmatatelnou podobu lze dohledat u čokoládových tyčinek Primus bars, prodávaných při koncertech, jejichž prodej Claypool doprovází komentářem, že něčím se živit musí a tyčinky zatím digitalizovat nejdou.

Jaké je tedy nové album? Určitě nejvíc ujeté z diskografie Primus, a to i přes fakt, že fanoušci této kapely jsou zvyklí na ledasco. Oproti originálu, který je samozřejmě pojatý velmi rozšafně, orchestrálně a je za ním cítit velká produkce, je zpracování od Primus mnohem víc dřevorubecké a velmi osobitým způsobem skromné. Logicky, když si uvědomíme, že za vším stojí trojice muzikantů s kytarou, basou a bicíma, kterým decentně vypomohli dva hosté na marimbu, perkuse a cello. Na druhou stranu je nástrojová skromnost maximálně využita, a to až do té míry, že mnohdy lze dlouho (a občas dost marně) přemýšlet nad tím, jestli je ten který zvuk na desce poťouchlostí jednoho z nástrojů, nebo jde o nějakou studiovou úpravu. Kloním se k prvnímu, čemuž přímo úměrně dopomáhá kvalita přehrávacího řetězce.

Vzhledem k vlastní zkušenosti, kdy jsem měl při prvním seznamování z deskou dojem, že se Claypool zbláznil už úplně, doporučím jednu věc - poslechněte původní soundtrack z roku 1971. V jeho světle je pak novinka Primus mnohem jasnější, příčiny jsou zřetelné a lze mnohem snáz pochopit, proč album hraje tak, jak hraje. Samozřejmě se nabízí otázka, proč byla tahle deska zařazena do řady studiovek Primus, proč nebylo využito nějakého z mnoha bočních projektů, ale tuhle debatu necháme na jindy. V součtu jsem totiž za tuhle desku rád, a to hodně. V době, kdy kapely živicí se samy sebou vydávají co dva roky téměř nerozeznatelná alba, je taková potrhlost vítanou vzpruhou a dokladem toho, že tu stále jsou muzikanti, kteří se nebojí a pro něž je umělecká svoboda nade vše.