Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Visceral Disgorge - Ingesting Putridity (re-master)

Visceral DisgorgeIngesting Putridity (re-master)

Garmfrost20.3.2020
Zdroj: mp3 / promo od vydavatele
Posloucháno na: všem možném
VERDIKT: Visceral Disgorge se vrátili ke svému debutu Ingesting Putridity a ošetřili jej novým zvukovým kabátkem.

Američtí milovníci technické brutality Visceral Disgorge s tímto albem takřka před dekádou prorazili z lokálního prostředí do sfér vyššího povědomí. Ač se tehdy nejednalo o známější muzikanty, svými výkony a nasazením si získali celosvětové uznání napříč extrémní scénou. Kluci měli skvěle našlápnuto, nicméně osud v podobě úmrtí kytaristy Steve Rosenzweiga kapelu na pár let zastavil. Ze sestavy, která pamatuje začátky Visceral Disgorge, zůstal činný pouze vokalista Travis Werner a úplně první bubeník Billy Denne, který se však objevil na deskách Visceral Disgorge až na singlech předcházejících loňskou řadovku Slithering Evisceration, které jsem se věnoval v recenzi. Obnovenou kapelu zřejmě vybudil vnitřní žár a nadšení, proto se rozhodli vrátit i k debutu Ingesting Putridity, prohnat ho novým masteringem a podpořit čerstvou propagací.

 

Podobným krokům jsem nikdy nefandil. Samotnému albu lepší nebo výraznější zvuk často pomůže, něco tím však pokaždé ztratí. Ať už dynamiku nebo původní feeling. Proto jsem k zremasterované prvotině amerických dravců přistoupil hodně s despektem. Mohutnější a profesionálnější zvuk nelze přehlédnout. Také to, že musíte přidat na hlasitosti, abyste se vyrovnali původní verzi. Řekl bych, že dynamika je nyní ještě rovnější než tehdy. Ale jak se říká - proti vkusu… Jistou změnu prodělal i cover art. Motiv i logo zůstaly stejné, krapet odlišné jsou barevné odstíny obrázku hozené více do ruda a logo, které nyní splývá s pozadím a tím pádem je méně důrazné.

 

O hudební stránce není co polemizovat. Zůstala beze změny. Ano, díky změně zvuku lépe vyzní třeba bicí. Šlapáky příjemně pomlaskávají, ale kytary mají méně ostré hrany a jsou méně slyšet než před tím. Nový kabátek prospěl ale Travisovu hlasu a celkově spodku nahrávky. Jak vidno, něco se povedlo a něco zase ne tolik. Předpokládám, že každý to bude mít jinak a najde se hodně těch, kteří novou verzi slavného debutu doposud uctívají.

 

vd

 

Asi bych se mohl na moment věnovat i muzice, že. Ingesting Putridity je rozděleno do devíti skladeb na ploše necelých pětačtyřiceti minut. Většinou se hrne ve středním tempu s častými výjezdy do blastu a divokých sólových vyhrávek. Kapela si zakládá na kilech, zatěžkaných kouscích, změnách tempa a rytmické hravosti. Své prvotní dojmy jsem musel opravit, protože album se poslouchá pěkně. Zatímco mi dříve vadila jistá uřvanost a randál, nyní ve více uhlazené formě si podle mě vše sedlo a celek zní tak nějak přirozeněji.

 

 

V každé skladbě naleznete něco, co si zapamatujete a čeho se pro příště chytnete. Povedla se i impulzivní nálada, kterou kluci tlačí pod pokličkou, dusí ji… Často marně a pak je to řacha jak hrom! Bicí jsou tím nejzajímavějším, co je ke slyšení. Drží atmosféru pěvně v rukou, tedy v paličkách a dvojkopáku. Neznamená to však, že se ostatní pouze vezou. Ocenil bych, kdyby se obě kytary čas od času od sebe více odpoutaly a nenechávaly veškerou pestrost na rytmické sekci a Travisově krásném blití.

 

Když bych chtěl zhodnotit, zda se nové vydání Ingesting Putridity s jiným zvukem Visceral Disgorge povedlo a zda mělo význam, přiznám se, že nevím. Jak už jsem psal, něco se povedlo a něco zase tolik ne, nicméně skladbám samotným dospělejší kabátek prospěl. Je mi jasné, že těm, kteří přísahají na starou verzi, protože jsou s ní srostlí, podobné kroky pouze znejistí. Plně je chápu a ne jinak to mám já. Proto si raději počkám na další řadovku, kde můžou Visceral Disgorge předvést, zač je toho loket.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Jirka D. / 26.9.19 5:44

Odpověď by byla strašně dlouhá, ale jednoduše řečeno je cílem udělat hudební nahrávku hlasitou. Někdo si někdy všimnul, že když si po sobě pustíš víc nahrávek a některá z nich bude hlasitější než ty ostatní, zaujme. Problém je ten, že zvýšit úroveň hlasitosti nahrávky ve studiu bez negativních zásahů do kvality masteru lze jen do určité míry a pokud chceš jít ještě dál, musíš sáhnout na kvalitu. V ten moment přichází na pořad dne úpravy typu komprese a clipping, které v malé míře nevadí a můžou nahrávce pomoct (za cenu téměř neslyšitelných ztrát zvuk stmelí, "nakopnou", zatraktivní,...), ale pokud se přeženou, zvuk desky slyšitelně poškodí. Už nějaký čas se tomuto fenoménu celosvětově říká "Loudness war" a jak u nás na Echoes, tak i různě jinde na českých a samozřejmě v mnohem větší míře na zahraničních webech o tom najdeš hodně ke čtení.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky