Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Portlandští Vitriol nezůstali pouhou nadějí. Co výtečný debut To Bathe from the Throat of Cowardice nabízel a v náznacích předváděl, kam by se příště mohlo zajít, to aktuální masakr Suffer & Become dotáhl do dokonalosti. Vitriol mi s debutem udělali ohromnou radost. Jejich upřímný, energií pulzující nářez, mi sedl jak prdel na hrnec. Už tam pánové naznačovali, že mají rádi také technickou brutalitu a té je na Suffer & Become více než dost.

Co je nového uvnitř kapely, co by mohlo mít podíl na výrazném posunu zejména po stránce instrumentálním? Nejznatelnější změnu vidím na bicí stoličce. Talentovaného Scotta Walkera vystřídal ještě talentovanější Matt Kilner, který si své jméno buduje docela intenzivně např. v Gorgasm. Při pohledu na sestavu jsem se uklidnil při zjištění, že Vitriol nadále vládne dvojice growlujících démonů - basák Adam Roethlisberger a kytarista Kyle Rasmussen. Ve Vitriol se to střídá jak na běžícím pásu. Desku ještě stačil natočit druhý kytarista Stephen Ellis, aby ho vzápětí vystřídal Daniel Martínez (ex-Atheist, nebo live-At the Gates), což slibuje pekelnou budoucnost. Vydrží-li diktát šéfů kapely.

Nezdá se to, ale novinka je daleko brutálnější a zároveň atmosféričtější, než předchozí nahrávky. Šílená tremola a bicí rubanice zasekávají o „zlomvaz“. V pozadí lze cítit zvláštní melancholii, či depresi, jež spolu s tech/deathovou urputností bere dech. Skladby jsou vyloženě vraždící. Zvuk je hlučný. Oproti předchůdci není snadné mu přijít na chuť. To bude buď anebo. Z desky lze vystopovat náznaky slavných a ikonických představitelů brutálního deathu. Kdo bude chtít, vyjmenuje si je sám. Já ty Hate Eternal jmenovat nebudu. Hehe. Ale i tohle by bylo zmatečné. Kapele narostla křídla a vskutku se nebojí silně atmosférických ploch, kterými takřka zastírá bestiální potenciál. Tu a tam v oku uragánu vzlétnou éterické melodie a náznaky čistých sborů. Hned se vše zastře behemothskou bombastičností, kterou jsem rozhodně jmenovat nechtěl (neměl). Borci zvrací svá krutá poselství občas hodně z hloubek. Rytmus je velice často hozený meshu zvráceností přebíjenou slam legrácky.

Desatero skladeb včetně instrumentálky z prostřed desky představuje Vitriol jako svébytného interpreta, kterému moc nesluší umělohmotné triggery. Bude vás bolet hlava? Počítejte s tím. Z desky čiší přebujelost a nadšení. Možná se pánové utrhli z řetězu víc, než je zdrávo, ale poslouchá se to velice dobře. Jen zatím nevím, jestli se mi přirozenější a skromnější předchůdce nepozdával víc…