Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
VNV Nation - Noire

VNV NationNoire

Ruadek14.3.2019
Zdroj: Flac
Posloucháno na: FiiO X3 + Audio-Technica ATH M40X
VERDIKT: Nová deska je slušnou porcí future-popu / EBM od kultovky, která tímto potvrzuje, že chce být nadále součástí scény. Na druhou stranu už VNV Nation nepřichází naprosto s ničím novým, což je po minulé desce docela škoda.

Londýnská kultovka VNV Nation je už letitým matadorem EBM scény, futurepopu a celkově této syntezátorové scény. Jsou to "devadesátkové děti" silné éry, která se začala formovat začátkem osmdesátých let a v prakticky nijak výrazně změněné formě se od jejího vrcholu drží ve stále stejném vyznění dodnes. Ačkoli už na všechno zbyl jen jediný člen, Ronan Harris. K něčemu takovému měli blízko prvotní Nine Inch Nails (Pretty Hate Machine), vzešli z toho a dodnes tím tepou Front Line Assembly a ve své době i takoví Ministry, Revolting Cocks a další. VNV Nation jsou ale především future popem v krystalické podobě, svým způsobem už kult s neochvějným statusem hitmakerů, stojící na relativně tvrdých beatech a nezaměnitelném projevu Ronana Harrise. Tenhle týpek už nám sluchovody oblažuje pěkně dlouho, v dnešní době už padesátník, příslušník generace, která tady mnoho začala. A jeho VNV Nation vydali desátou studiovku.

 

Noire má temný obal, stylový, retro. Přesně takoví jsou VNV Nation od desky Of Faith, Power and Glory z roku 2009 (větší orientace na retro design a koncept). Ta deska je dodnes výborná, tepe to podobně jako na následující Automatic z roku 2011. Většina skladeb postavená na tepu beatu, Ronanově zpěvu a agresivnějších aranžích. Noire si razí stejnou cestu, jakou si razili a razí už pěkných pár let. Hitmakerový počin Empires, na kterém jsem je kdysi objevil (ta deska vyšla v roce 1999, což je už neuvěřitelných 20 let) zůstává nadále nepřekonán v celkovém dojmu. Asi je tam i ta trocha nostalgie mých mladších let, což se už u kapel, co jsou tady od devadesátek, prostě musí tak brát. Určité staré desky si získají jisté výsadní postavení. Noire je deskou již tradičně temnou, nepřekračuje v zásadě žádný stanovený mantinel, všechno se jeví jasně navrženo. Je faktem, že po minulém počinu, který byl a dodnes je něčím velmi speciálním, je nová deska prakticky až moc ve stejných kolejích a na místě. Retro inovátorská deska Resonance: Music For Orchestra Vol. 1 je totiž čímsi, co dosud žádná kapela tohoto typu nikdy neudělala. Totiž napsat skladby pro orchestr, ponechat jen hlas a rearanžovat tvorbu VNV Nation do nového monolitu. Spolu s krásným přebalem a jiným přístupem to byla pecka.

 

 

Noire zní jako pokračovatel Transnational a Automatic (a dalších počinů). V temném odéru odvrácené strany synth-popu tu nadále tepou beaty, které kapela nehodlá přizpůsobit ani trochu současnosti a jede dál ve svém stylu od první do poslední sekundy desky. Jako recenzent a letitý fanoušek vlastně nevím, zda-li je to pozitivum nebo ne. Nechci po Ronanovi změnu, která k tomuto stylu vlastně ani moc nepatří, zároveň je ale škoda, že nepokračuje v nastaveném experimentu, jaký si dal minule. Trochu s tou muzikou pracovat v jiném provedení. A nemusím nutně slyšet všechny jejich staré skladby v novém hávu. Trochu bych dal za příklad Neuroticfish, kteří se do toho opřeli moderněji a do své tradiční tvorby dali nové vlivy, trochu současnějších postupů a byla to pecka.

 

VNV Nation s novou deskou nikoho nepřekvapí, nikam se neposune, zároveň se ale jedná o tradičně skvělou práci. Z této temné tvorby paradoxně srší slušná dávka pozitivní energie, tak jako z mnoha jejich souputníků, a to se počítá. Poslední skladba utichá a já vzhlížím k další, jedenácté desce. Pokud bude stejná jako tato, nebudu si vyloženě zoufat, ale něco jako více změn, i drobných, bych přivítal... 

 

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Ruadek / 22.11.19 9:04

Každá kapela, především jednička na poli prog metalu, se musí posouvat. A po čase přijde doba na velký posun. Leprous ten posun načasovali na rok 2019 a bylo jasné, že už tak dost "mimostylová kapela" bude muset jít hodně dál. Pitfalls je odvážný počin, klobouk dolů. A je v něm skrytá jedna z nejlepších skladeb jejich historie (bezmálna 12-ti minutový nátřesk The Sky Is Red, který je takovým návratem ke starším deskám). Vadí mi dvě věci. Deska ale zní jednak jako sólovka Einara a druhak je zoufalá škoda nevyužít rytmiku, jakou kapela disponuje. Je tam toho málo, Kolstad využit jen částečně, což je fakt škoda. Ale v rámci posunu to asi dává smysl. Kapela chtěla odvážnou desku na hranici experimentálního popu a má ji. Počítám, že tohle bude hodně dlouho deska, o které se bude dost mluvit. A za mne neuvěřitelný pěvecký výkon, který pokud někomu barvou hlasu vadí, je to jeho škoda. Dojmy z mé strany víceméně pozitivní, deska mi dává podstatně víc než minulá Malina. Jako by se právě na Malině zastavil vývoj, zde se kapela konečně dostala o hodně dál a já fakt konzerva nejsem (a nikdy nebudu), takže kvituji s nadšením. Ve výsledku výrazná deska výrazných umělců, která je na hodně poslechů, je v tom hodně. Konzervativní posluchač ale nepobere tento vývoj, čemuž na druhou stranu rozumím. 80%

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky