Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Album Limbohead se hodně rozchází s mými prioritami a vzal jsem jej spíš jako výzvu, jestli ve mě dokáže něco probudit. Říkal jsem si, že je to pořád víceméně rocková věc, která by mě mohla alespoň částečně oslovit. Jestli ale něco odkopalo peřiny a vyskočilo z postele, tak moje vzrušení to nebylo. S Limbohead jsem společnou řeč nenašel, asi hlavně proto, že i přez pár slušných nápadů nejde zakrýt její plytkost a prázdnotu. Škoda těch několika šikovných momentů, protože z nich nejde uplácat celou desku.

A co to vlastně hrají? Středně plynoucí rock inspirovaný dle jejich slov grungeovou a stonerovou scénou devadesátých let, ke které patřili Kyuss, Nirvana nebo Queens Of The Stone Age apod. Pak taky sedmdesátkoví klasici Led Zeppelin, Black Sabbath nebo ZZ Top, ale těchto vlivů jsem si tam nevšiml. Zato na mě často koukali Foo Fighters. V divočejších okamžicích to Dobbeltgjenger umí dobře rozjet, hned nato ale propadají trudnomyslnosti a látají melancholické gobelíny. No je to zkrátka taková směska rockových klišé, do kterých kapela implantovala trošku vlastního smyslu pro humor, který se projevuje cirkusáckým nedostatkem disciplíny a skladby jsou jakousi podivnou slátaninou skočných rytmů, krátkých riffů a špatně skrývaných úšklebků, mezi kterými se skrývají vážnější myšlenky.

Úvodní skladba Tin Foil Hat asi leckoho zaskočí a stalo se to i mě, což způsobilo, že jsem album nakrátko odložil stranou s pocitem lehkého vykolejení. Podobně vtipné a ujeté pokusy jsem nikdy nedokázal docenit. Následovaly pokusy další, ale rozčarování z prvních minut zůstalo. Už z druhé položky na seznamu se však vyklubala docela příjemná skladba s marnivou atmosférou lehce připomínající naše Kill The Dandies!. Tady už ty nejsilnější ledy povolily a já se oddal nenáročnému poslechu, který se přenášel skrz Foo Fightersovskou brnkačku Like Monroe a trval bez většího vzrušení do konce.

Za pravou a nezkreslenou tvář kapely považuji tu, kterou ukazují ve skladbě Locking My Doors. Citlivě složená kompozice s důrazem na jemný, snový dopad na posluchače a její určující rukopis. Těžko pátrám po inspiraci, která vedla ke složení takového materiálu a tuším, že zde vyvěrá vlastní pramen Dobbeltgjenger. Jeho vody jsou silně cítit i u šesté In Limbo a kdyby kapela pokračovala podobným způsobem dál, troufnul bych si je postavit po bok jejich krajanů Airbag. Takhle je v tom spousta hledání, lavírování mezi lehkomyslnou zábavou a vážnějším pohledem na věc.

V hodnocení jsem proto opatrný a nemohu nasypat víc než trošku nad průměr.