Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Votum je sympatická parta z Varšavy, o které jsem doposud neměl tušení. Stydím se a sypu si popel na hlavu. Ne proto, že bych měl znát všechno, co se kde šustne, ale protože tato progresivně melancholická perlička za pozornost stojí. Votum se pohybují někde blízko u Riverside, ale i Porcupine Tree, Katatonie či Anathemy. Při poslechu novinky máte pocit, že slyšíte všechny zmíněné a žádnou zároveň. Bylo by jednoduché označit Votum jako další zajímavou kapelu z Polska, která ráda rozšiřuje hranice svého umění, ale byla by škoda nepitvat se v takové laskomině.

Se všemi zmíněnými má Votum společnou zejména jakoby zasněnou melancholii, v temnějších místech se však odpichuje a razantněji se noří do bažin nostalgie. Stejně jako všichni Wilsonovi následovníci dávají na pamětnou lásku k sedmdesátkám a moderně jakbysmet. Těžší kila bývají rozšířena decentními klávesy i nevtíravou elektronikou. Samozřejmostí budiž jímavý zastřený vokál, který se mnohdy vznáší kdesi ve stratosféře či jemně brouká cosi o svých snech a představách. Velice u Votum obdivuji cit pro atmosféru tvořenou vynikající technikou, ta se nevyvyšuje, nepředvádí.

Jako skladatelé obstáli kluci na výbornou. Netlačí se do exhibicionismu, ve kterém se rádo nachází spousta progových muzikantů. Kapela ví, kdy ztišit a kdy prásknout do koní. Basák se rád předvede a rozpumpuje rytmiku do improvizovaných vod, kdy nevíte, kam vás spolu s bubeníkem zavedou. Čekal bych více razantních hran a oni přitom nenásilným způsobem v klidu přejdou na jinou stupnici, která pak zcela přirozeně změní ráz skladby. Melodie někdy svádí k pocitu z přehnané sladkobolnosti, ale vždy překvapí nějakým riffem, změnou tónu či něčím, co se objeví kdesi vzadu, co celek rozšíří a dojem z naivnosti je tentam.

Na novince se Votum rozdováděli, více než v minulosti přitvrdili ráz. Příjemně vynikly kontrasty mezi rockovou dravostí a akustickými výlety do snového světa. Nic nového pod sluncem, to je jasné. Vše už tu bylo, ale na Votum se mi líbí, že k tomu jdou po svém a je pak příjemným zjištěním, že se nám dostalo desky plně návykové. Vzhledem k tomu, že se s kapelou seznamuji a nemám historii naposlouchanou nijak důkladně (napravím to), nebudu ani nemůžu porovnávat staré s novým. Nový zpěvák zpívá odlišně než minulý a je možné, že fanouškům skupiny nebude vonět pro jeho intenzitu, ale pevně věřím, že si zvyknou a užijí si jej. Rovněž ubylo kláves, což mi zas tak nevadí. Kapela je tak více různorodá a plně vyniknou kytarové dualismy i výše zmíněná výborná basa.

Za zmínku určitě stojí zvuk, který měl, stejně jako mix, na starosti David Castillo (Opeth, Katatonia, Amorphis…). Z toho jasné vyplívá zabarvení nahrávky, která se zmíněným zatím nevyrovná, ale má našlápnuto stát se výrazným koněm v progresivní stáji, která nesází na retro ohlížení se za slavnými kořeny. Album „:Ktonik:“ budiž doporučeno fanouškům dynamické, atmosférické a zároveň kytarové muziky, jež se nebojí jak opisovat, ani se odpíchnout a jít si po svém.