Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Vouna - Atropos

VounaAtropos

Victimer21.9.2021
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: notebook / minivěž / phone
VERDIKT: Něhou ženy zosobněná proměna esoteriky ve funerální obřad v náruči přírody.

Yianna Bekris je mladá dáma disponující slušně prorostlou zálibou v temně metalových odnožích. A nejen v nich. Mezi projekty, ve kterých působí, patří i neofolková partička Vradiazei. Vedle tohoto spojení naturálního světa na sklonku života, jsou tu ale mnohem ostřejší spolky Eigenlicht a Sadhaka, v tom druhém ale své krátké působení už utnula. Obě tyto kapely si po svém zahrávají s black metalem, obě určitě stojí za vaši pozornost, ale ani v jednom případě si nejsem jist, že bych je měl dávat výš než jako zajímavost. A pak je tu Vouna. Temná a atmosférická záležitost, kde je Yianna skutečně doma a hlavní autorkou. Místo, kde si plní své vize a mety. Křižovatka doom a black metalu s čistým ženským vokálem a dalšími vlivy. U Vouna je sama o sobě zajímavá provázanost s bratry Weaverovými (WITTR), s nimiž u labelu Artemisia Records vydala svůj debut. Nathan je podepsán pod jeho kompletní podobu ze strany nahrávání a artworku, a na novinku pro změnu přispěl vokálem.


"Vouna je vedle doom metalu směsí folku, esoteriky, vůně pečených brambor lesního black metalu, ale i staré řecké kultury a evropských tradic vůbec"  - tak jsem projekt této dámy popsal v souvislosti s debutovou deskou a naší zastávkou v rámci Nedělního poslechu. Dnes se posouváme o tři roky dál a představíme si druhé album Atropos. V místech, kde mi první album vonělo po lesních kaskádách podivné romantiky Wolves In The Throne Room, si spolu s novinkou na podobné přirovnání netroufám. Možná to bude tím, že samotní WITTR už pro mě nejsou kapelou, jakou byli v minulosti a lecos z jejich opravdovosti se u mě ztratilo z pocitového dohledu, takže si u nich netroufám téměř na nic. Dost určitě je to ale hlavně proto, že Atropos je jinou deskou, než byl debut.


Ne svým stylovým zaměřením, ani jeho rozkročením, protože stále máme co do činění s doom metalem protkaným éterickým vlněním, dotekem neoklasiky a špínou blacku, ale sound kapely se znatelně posunul. Ubylo lehké naivity, přidalo se na opravdovosti a kompoziční jistotě. Novinka je větší bestie. Je víc zvířecká, nekompromisní i vykolejená. Přes to všechno k Atropos přistupuji hlavně jako k doom metalovému albu. Není to klasika stylu, ale pořád si z ní hodně bere. Funerální stěny, když už na ně dojde, mají sílu a spojení s vokálem divoženky funguje jak má. Pokud se na to záhrobní fludium přilepí pomalé riffy a zmírající naděje, dříme ve Vouna velký apetit.


Doomový spirit Atropos vysílá různé druhy signálů. Pokud se Highest Mountain prodírá hustým křovím nástrah a pastí a dá hodně na vokál, následující věc Vanish (tady si to utrpení poprvé opravdu užívám) do sebe vcuclo víc tajemné nezřízenosti, dekadence, smyslnosti. Dojde i na blackový skřehot, ale celkově je tahle skladba hodně těžká, v plískanicích a brodech se zastavující záležitost. Ale i ona v sobě ve své druhé polovině objeví kus světla a snad i pokorného odebrání se na onen svět za vším smířením. Grey Sky vnímám víc jako darkwave symfonicko-sonické procesí. Zvuk se proměnil, je víc postavený na klávesách a atmosféričnosti.  A pak je tu závěr v podobě výpravného monolitu What Once Was, poslední hřebík do pestré rakve, abychom náhodou nepropadli dojmu, že svítá na lepší časy. Nesvítá, bude hůř.

 


Tma Vouna voní ženským parfémem, ale je stejně zrádná jako bez něj. A když jsme u těch žen... Jestli bych měl v paměti vylovit ještě jedno jméno, kterému je Vouna blízké, volil bych Myrkur. Jakkoli se hudebně setkávají jen okrajově, obě ženy si snaží najít své místo v divočině, ve spojení nespoutanosti, tradic a přiblížení toho zkaženého světa světu civilizovanému. Vouna je jako cesta lesem. Dojdete na krásná místa, opravdu úžasné scenérie, někdy se člověk podivuje kudy se vydal a proč si nevybral schůdnější stezku, aby se zas našel tam, kde je mu zkrátka dobře po těle. Lehne si a prorůstá mechem. Myslím, že Atropos se jako druhá trasa Vouna povedla. Snaha na ní zachytit gró své muziky se nejen počítá, ale především pamatuje. Chodím po ní často, má svá skrytá tajemství.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Honza / 27.11.21 11:40

Dobře, omlouvám se, to nejdebilnější jsem psát nemusel, nechal jsem se unést. Jsem fakt ale Ministry fanda a to hodnocení mi přišlo hodně nespravedlivý (jak stran třeba kvalit průměrného rocku/metalu, tak v rámci Ministry). Asi je všeobecná shoda na tom, že nejlepší desky Ministry jsou Psalm 69 a Filth pig (možná i Dark spoon, ale to už je kontroverzní). Nicméně do Dark spoon Ministry byli Ministry na vrcholu, experimentovali atd. Animositisomina není špatná deska, ale experimentování hodně ustoupilo a ve stejném duchu pak pokračovala anti Bush trilogie. Osobně nejmíň rád mam Rio grande blood, je to nářez, ale bez přídatné hodnoty (snad jen Khyber pass je bomba). Stejně tak Last sucker. Relapse mi už přišla jako mnohem svěžejší kytarová thrash- metalová Ministry deska, From beer to ethernity se snaží znovu o experimenty, ale spíše to nefunguje (i když několik songů je velmi povedených- např. Permawar). Ale Amerikkkant mi přišla už jako velmi dobrá deska s odkazy právě na Filth pig nově se scratchingem a metodou až takové zvukové koláže ze samplů, elektronických vyhrávek atd. a Moral hygiene mi přijde v podobném stylu a mě to baví, protože je to v rámci kvalitních songů. Přemíra těch samplů může někoho srát, ze začátku mi to taky vadilo, ale zvyklnul jsem si:).

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky