Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Vypsaná Fixa - Krásný smutný den

Vypsaná FixaKrásný smutný den

Jirka D.20.10.2014
Zdroj: fialková 12" gramodeska
Posloucháno na: Ortofon 2M RED / ProJect XPression III / ProJect Phono Box SE II pre-amp / SONY TA-F 730ES / ELAC CL 82
VERDIKT: Další deska Fixy, v něčem tradiční a nepřekvapivá, v jiném naopak odlišná a poznatelná od historie.

Nevím, proč mám pocit, že bych se hned v úvodu recenze na novinku Vypsané Fixy měl začít ospravedlňovat a vysvětlovat, že VF není žádná popina a že by si vaši pozornost zasloužit mohla. Že je Fixa populární? A že Márdiho milují všechny ty fanynky s pentlí ve vlasech? Pokud v tomhle vidíte problém vlastního přijetí kapely a pokud se raději poohlížíte po něčem zlejším a podzemnějším, je to samozřejmě vaše volba. Stav věcí se má tak, že Fixa si na žádné zlo nehraje, hudbou spíš baví a ohledně toho undergroundu – jak byste ho v kontextu dnešní doby definovali?

 

Nová deska stejně jako ty předchozí v mnohém překvapuje a v mnohém sází na ověřené jistoty. Mezi ty lze bez váhání zařadit zpracování gramodeskové edice, která je vyvedena v duchu předchozího alba (jednoduchý obal, čtyřstránkový inlay 12“ formátu, těžký barevný vinyl a barevná vnitřní kapsa, plus nějaké drobnosti navíc) a která svým zpracováním patří k tomu nejlepšímu, s čím se pod značkou „czech made“ můžete setkat. Mejlovic grafika mě sice neoslovuje, ale to je samozřejmě můj problém. Dlužno dodat, že Fixa si náklad desek financuje a vydává sama prostřednictvím vlastního podniku San Peigo Records a peníze vámi utracené jdou podle všeho zase kapele. A to mi přijde fajn.

 

Další plus mínus jistotou je hudební obsah, který Fixa nemá potřebu nikam posouvat, ať už z důvodu uvědomění si vlastních možností nebo z prostého faktu, že fanoušci kapely očekávají své jisté a měnit by znamenalo ztrácet. Je to samozřejmě mince o dvou stranách a rozebírat ji nějak víc asi postrádá smysl - diskuze by to byla dlouhá a argumenty jsou všeobecně známé. K poslechu jsou tradičně skladby rychlejší a výrazné, ale i lehce přeslazené, které mi pod nos dvakrát nejdou a které jednoznačně cílí na všechny ty náctileté slepice z facebooku. Na druhou stranu mám oproti Detailům dojem, že podobné infantilní happy skladby ubyly, nálada je převážně umírněná až melancholická a kromě několika výjimek se Fixa prezentuje v trochu jiné poloze než na předchozí desce. Menším překvapením může být snad jen zařazení „Karma je Mike Tyson“, která je v kontextu Fixy zahraná poměrně ostře a pak závěrečné „Šúrka mikrofón“, která mi zase do ujetosti Fixy zapadá dobře. Poslední velkou jistotou, kterou zmíním, jsou Márdiho texty; mám je rád a neptejte se mě proč.

 

Gramodeska Krásný smutný den

 

Mezi překvapení každé nové desky, které vždy čekám sice napjatě, ale i s jistou dávkou nejistoty, bývá zvukařská a producentská práce. Fixa za dlouhou dobu svého fungování vystřídala kdekoho a kdeco, od spolupráce s Petrem Fialou a Petrem Slezákem, přes Dušana Neuwerta, výlet přes La Manche, studio Sono, až po Ondřeje Ježka a jeho Jámor. Aby to nebylo tak úplně snadné, jednou sedí Ondřej na židli producenta a zároveň se u něj nahrává, míchá, nebo masteruje, po druhé se úlohy přerozdělí jinak a výsledek bývá pokaždé jiný.

 

Řeknu to asi tak – po zvukové stránce mě nová deska zprvu nebavila ani dost málo a první přehrání byla celkem podpásovka. Zvuku chybí život, jiskra, je neprůbojný, jaksi zastřený a vůbec nefunguje ve výškách (činely, xylofon atp.). Vzhledem k tomu, že se stejně jako u Čtyřech sluncí nahrávalo v Jámoru, tipl bych to na problém v masteringu pro vinyl (CD vrstvu jsem neslyšel), protože Čtyři slunce mě docela baví. Postupem času jsem si ale ke zvuku s výhradami cestu našel, a to především ve srovnání právě s předchozím LP „Detaily“, jehož roztrhaný a rozzrněný projev rozhodně není něčím, čím by se mohlo studio Sono chlubit. „Krásný smutný den“ zní o poznání naturálněji, bicí jsou vykresleny uvěřitelně a Márdiho hlas civilně, což mi do kontextu Jámoru zapadá a ve výsledku těší. Cesty vpřed tu ale stále jsou.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

David / 22.10.14 0:05odpovědět

Akorát se mi to tady točí:-) bavím se jako vždy... deska potichu, volume doprava, zvuk je jiný, ale proč ne:-)

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky