Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Před nějakým časem jsem desky Vypsané Fixy přestal počítat, takže mě skoro až trochu překvapilo, že aktuální novinka je v pořadí jubilejní desátá. Dohrabat se k číslu deset znamená mít za sebou slušný příběh a z pozice posluchače je o to zajímavější ten příběh v jisté roli absolvovat rovněž. Nebudu ho tady vypisovat, bylo by to na dlouho a nebylo by to k věci. Snad si dovolím jen trochu nastínit jeho prozatímní konec, na kterém je kapela, která si doposud nedokázala vybrat, kam přesně chce patřit. Jednoduchý punk rock pro mládež na fesťáky, nebo chytrý alt rock s uměleckou ambicí? Občas těžko říct.

Dělící linie v případě Fixy neexistuje a balancovat zadkem na obou židlích se kapele z mého pohledu daří – někdy víc, někdy míň. Za mě asi nejvíc a nejlíp bylo na desce Tady to někde je (2017), kterou na svém osobním žebříčku řadím na pomyslný vrchol, a pokud se snad ještě mezi vámi najde někdo, kdo Fixu považuje za pouhou fesťákovou zábavu, doporučuju si tuhle desku pustit. Pokud to jako argument nebude stačit, jste ztracený případ.

Novinkové album Kusy radosti staví na tradiční spolupráci s Ondřejem Ježkem a s Dušanem Neuwerthem, ovšem tentokrát s oběma dohromady, a současně představuje nového baskytaristu Kryštofa Maška, protože jednou z událostí roku 2021 je nejspíš už definitivní odchod Mejna ze sestavy. Nahrávalo se ve studiích JáMor, Sono a Gui-tón a vyšlo na tradičně výborně zpracovaném vinylu, který tentokrát poslouchám celkem se zájmem (o tom bude řeč dál). Obal a jeho hlavní motiv aspoň za mě připomene devadesátky na Sub Popu a vlastně celé to na mě působí tak, že všechno je na svém místě. Že člověk dostává přesně to, co v kontextu předchozích nahrávek může očekávat, na co si zvykl a pro co Fixu považuje za kapelu hodnou pozoru. Jenže tak úplně snadné to není.

Fortuno má, já čekám stále,

čekám na tebe a nechci to vzdát.

Předně mi v některých skladbách a pasážích přijde nová deska mnohem odvážnější co do doprovodných nástrojů, zvuků a efektů a není to vždycky úplně příjemné, protože mnohdy se tyhle stopy poměrně drze derou před ty hlavní. Tenhle přístup podle mě začal s příchodem Ondřeje Ježka na desce Krásný smutný den (2014) a od té doby se do zvuku Fixy propsal docela silně. S tím souvisí i jistá hravost a aranžérská fantazie, která občas dost těsně líže hranici mezi infantilností a uměleckým otiskem, mezi čímž si vybrat dá někdy docela práci. Na aktuální desce se do této skupiny řadí určitě titulní skladba Kusy radosti (kde dostal velký prostor nový baskytarista, pokud to tedy hraje on) a první Vidrholec, se kterými jsem vnitřně strávil asi nejvíc času, než jsem si je pustil k tělu a připustil, že bych je mohl mít rád. Podobnou péči naproti tomu nepotřebují silně melancholické a z mého pohledu pro Fixu typické skladby jako Sen, Fortuna nebo Velká bílá zeď, z nichž poslední jmenovaná mi minimálně díky kytaře a krásně zasněné atmosféře připomíná Adama Granduciela a jeho The War on Drugs. No a samozřejmě i protipól v podobě přímočaré jízdy Kouřící miminko, to se poslouchá samo.

Zcela svébytně a samostatně si pak stojí skladba Chlap, která je podle mě jednou z nejlepších, jakou kdy Fixa vymyslela a její Orwellovská až Dürrenmattovská tíseň je neskutečně hmatatelná. Asi to nebude ta pravá věc pro mladší ročníky, pro které bych to viděl spíš na tradiční přístup v podobě písně Buvol (ZDE), ale právě Chlap je zase pro mě důkazem, jaký potenciál ve Fixe vězí. Hudebně, ale především textově, protože byť to ještě nepadlo, deska samozřejmě stojí a padá s Mardyho texty, které se sice můžou tvářit jako texty pro dospělé, ale ten kus dítěte v nich jim nikdo neodpáře. A přiznat si, že kus dítěte je v každém z nás, je hodně osvěžující pocit.

Každý malý město má svýho malýho Sarumana.

Vyrábí skřety, kupuje pozemky, staví hradby, má svý lidi mezi lidma.

Několik slov je potřeba věnovat i zvuku gramodesky, což je minimálně pro mě Achillova pata nejen Vypsané Fixy, ale velké většiny domácí produkce směřované na vinyl. Fixa už se podle mě posunula od podivně přidušených a zvukově málo příjemných desek (nejslabší v tomto ohledu období Detaily – Krásný smutný den) k deskám snesitelným a poslouchatelným, byť úplně ohromen jsem asi nebyl nikdy ... ostatně u domácí rockové produkce standardní stav. Kusy radosti patří k tomu lepšímu a poslouchají se docela dobře, když se nezačnete příliš soustředit. V ten moment zjistíte, že řada doprovodných zvuků přeskakuje do hlavní role a výrazně ruší – typicky zvuk bručivý syntezátoru (nebo čeho) ve skladbě Kouřící miminko, který se uhnízdil přímo uprostřed poslechového spektra před Márdyho hlasem a je ho tam prostě moc. Deska těchto zvuků obsahuje opravdu hodně a občas na mě působí dojmem lehké přeprodukovanosti. Někde na pomezí zajímavosti a lehkého chucpe stojí i skutečnost, že různé skladby jsou zvukově různě posazené, čímž myslím třeba výraznou čistotu skladeb jako Sen proti noise-rockovému nádechu věcí typu Šína je singl. Asi to bude odrážet náběr v různých studiích (zkusil bych tipnout Sono versus JáMor), ale za mě tenhle stav působí lehce schizofrenně.

Což jsou takové moje stesky, které vás nemusí moc trápit, když jim nebudete dopřávat váhu. Hudebně je deska moc fajn, sice s poslední dvojicí skladeb lehce usíná, ale všecko před nimi je skvělé, originální a nic nenasvědčuje tomu, že by Fixe docházel elán. Jejich desátá deska jasně ukazuje, že Fixa patří k tomu dlouhodobě nejzajímavějšímu, co se na domácí rockové scéně objevuje. Takové kapely si musíme hýčkat.