Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

O aktuální desce Vypsané fixy jsem původně vůbec nechtěl psát, protože se mi na první dobrou nelíbila ani trochu a pravdě se blíží spíš to, že mi přišla dost trapná, infantilní a pro děcka. Pak jsem si říkal, že když už píšu ty popravy na kapely, které mě nikdy nebavily a náhodou mi poslaly desku na recenzi, bylo by fér napsat stejnou popravu i na kapelu, která mě odjakživa baví, jen to tentokrát prostě nedopadlo. No a když už jsem se k tomu odhodlával, Kvalita mě začala bavit. A to tak že dost.

Ta první nechuť má jasné kořeny v předchozím albu Tady to někde je, které bych s klidným svědomím označil za nevážnější a nejdospělejší nahrávku VF, a s nímž tahle kapela jednoznačně ztvrdila to, co jsem si o ní myslel už dávno - že i když její muzika někomu přijde jako dětský písničky na fesťáky, v jádru je to muzikantská síla a studnice nápadů, s jakou se na domácím hřišti nesetkáte často. Jenže očekávat, že nové album naváže na atmosféru toho minulého, by možná bylo logické, ale jak se ukázalo taky hodně naivní. Nic nemohlo být dál od pravdy než očekávat Tady to někde je 2 a právě ten skok k veskrze pozitivní a rozverné muzice desky Kvalita byl ten největší zádrhel v tom, jak se tomu všemu dostat na kobylku.

Cesta za pochopením začala u textů a jejich hravosti, která naplno rozvíjí možnosti našeho mateřského jazyka a řeknu vám jedno - pro toho, kdo má češtinu rád a kdo si užívá, když se jde na hranu a někdy až za hranu toho, co tenhle jazyk nabízí, bude tohle pastva pro uši. Pokud přijmete nadsázku, humor, který nemusí nutně ladit s vkusem každého, a taky jistou infantilnost, kterou jsem už zmínil a která z desky prostě cítit je. Ale lze ji přijmout, lze ji pochopit a lze ji začít mít rád. Ostatně jak už jsem psal, tohle album opustilo vážnou nótu svého předchůdce a za své přijalo mnohem barevnější a pestřejší vyjadřovací prostředky. No a když jsem se chytil tady, všechno ostatní už šlo úplně samo. Babičku na to!

Najednou začaly být slyšet přednosti alba, kterých je dost a mezi kterými se jako nejhlavnější jeví perfektní skladatelské řemeslo. Žádná jedna skladba není stejná jako některá další, žádná jedna šablona a neustálý odvar desetkrát zalitého čajového pytlíku. Každá skladba je originál a jasně ohraničená myšlenka. Bude vám stačit pár poslechů, abyste desku dostali do hlavy a její jednotlivé položky zcela jasně vystoupily každá na svůj vlastní piedestal. Někdo se chytne u rychlejších skladeb typu Ivan Trojan nebo Peprmintoví nosohlti, někdo u pomalejších jako Ester jede pryč nebo Měla krátkou ofinu (se kterými jsem sváděl nejdelší boj), ale ideál je myslím ten užít si desku jako celek. Dramaturgicky skvěle seskládanou, kdy rocková energie pravidelně střídá zklidněnou poetiku, a to doslova, protože Kvetoucí alej je udělaná na text Jana Skácela.

Odlehčená nálada alba se odráží i v naprosté svobodě co do využitých nástrojů, a tak když to nejmíň čekáte, zasáhne vás do obličeje trubka Lukáše Morávka z Priessnitz a foukací harmonika sfoukne všechny předsudky, že rock pro širší spektrum posluchačů musí být triviální písničky zcela podle tradic. Nemusí. Ostatně úplně první, titulní skladba je jasný odraz kapely, která ví, co chce a taky má dostatečné koule na to, aby něco takového dala dohromady. Prolnutí textové a hudební složky u Fixy nikdy nebylo tak dotažené, jako právě v téhle ryze punkové skladbě, která patří společně s Ivanem Trojanem a Peprmintovými nosohlty k mým osobním favoritům na desce.

Mezi jasná pozitiva si započítejte i vynikající a nápadité zpracování vinylové edice, která coby triple-gatefold obal imituje starej kazeťák a v tomto duchu se pak odehrává všechno další. Včetně přiloženého Návodu k obsluze, vnitřní kapsy v provedení tištěného spoje a tak dál. Vypsaná fixa vždycky měla skvěle udělané vinyly s mým osobním favoritem v minulé desce a ani novinka nezůstává pozadu. A baví mě i zvuk, který byl většinově pořízen v Sono studiu a je o něco civilnější, než když těžiště leželo u Ondřeje Ježka v Jámoru. Ostatně i on se na albu (tradičně) podílel, stejně jako (tradičně) Dušan Neuwerth, kteří oba hostují, ale hlavně společně zvládli produkci. A evidentně odvedli kus dobré práce, protože výsledek i přes fasádu místy trochu dětské desky z Vypsané fixy vytáhl všechno, co v téhle čtveřici vězí. Trochu starého punk rocku, trochu poezie, hodně hravosti a velkou míru humoru a nadsázky povýšené na celkem slušné umění.