Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Na švédskou tryznu Tristitia jsem pod nátlakem nápadnějších a možná i zajímavějších interpretů dokonale zapomněl. Přitom to není tak dávno (vlastně skoro dvacet let...), co jsem zčernale poetickou fošnu Crucidiction točil v kazeťáku do zblbnutí. Pak přišel zkrat, ztráta paměti, blik – dvacet let nevědomí a já úplnou náhodou při klikání na youtube narazil na zavátou doomárnu, která si zaslouží připomenutí.

Tristitia je sice z Halmstadu a v sestavě figurovali samí seveřané, ale v centru stál multiinstrumentalista rodem z Chile, Luis B. Galvez. Ten se obklopoval neustále novou sestavou, což činil i v dalších různých projektech, tudíž tuším, že pan Galvez byl buď velice přísný vůdce nebo člověk, se kterým vyjít nebyla sranda. Vzhledem k tomu, že je kapela mrtvá už patnáct let, je vše jedno. Spíše jsem si jen tak posteskl, kde je všem těm zajímavým kapelám tvořícím devadesátkovou scénu konec. Je mi jasné, že mezi nimi bylo dost vyžírků, co naskočilo na úspěšnou vlnu a při zakolísání skákalo přes palubu. Ale určitě i hodně srdcařů. Na ty vzpomínám. Na Cemetary například. A podobné...

Crucidiction je druhým albem a vyšlo pouhý rok po debutu, nahraným v lehce pozměněné sestavě. One with Darkness bylo více dřevním a méně rozmanitým černavým doomem než jeho následovník. Na dvojce se styl jedničky hezky vybarvil. Znát je to zejména v použití vícera akustických kytar a v mnohem různorodějším zpěvu démonického nezmara Thomasa Karlssona (Autopsy Torment, Devil Lee Rot, Beneath Slumber atd. atd.).

Na Crucidiction najdete širokou škálu metalového stylu. Do začernalého doomu jsou vetkána heavy sóla a vyhrávky. Častým doprovodem ostrých riffů jsou komorní vybrnkávačky sahající až ke klasické kytarové hře. Všudypřítomné žalky chmurky dávají vzpomenout na první pokusy Katatonie nebo lépe October Tide. Na své si přijdou i fans Black Sabbath. Tempo je velice pozvolné a tíživé. Tenkrát jsem si nevšiml, kolik toho byl Galvez schopný narvat do jinak úsporného žánru. V ubíjejícím tempu měnící se nálady a změny lekají posluchače v jeho pospávání. Basa jen dobarvuje vynikající kytary a nedosahuje barevnosti vícestrunných kamarádek. Což je škoda. Mám rád výraznou basu. 

Texty jsou plné protikřesťanského rouhání bez významnější metafory. Je vidět, že se Tristitia řadila k satanismu hudebnímu, sahajícímu do osmdesátých let, kde se to čerty a démony hemžilo jak v cirkusové manéži. Když Crucidiction vyšlo, uměl jsem anglicky říct maximálně fuck off, náročnost textů jsem tedy fakt neřešil. A dnes je mi ukradené, zda vzpomínám na básnické obraty nebo tupé plácání. Mám zafixovánu skvělou muziku, která mě i po tolika letech umí potěšit.

Crucidiction neobstojí v rámci dnešní doby, kdy podobná díla, ve kterých by se sázelo na tiché mísení heavy metalu s blackem a doomem, často nevychází. Tristitia se nestala legendou v kontextu historie asi i proto, že se v jeden okamžik urodilo tolik geniálně stylotvorných pecek, že nenápadná a tichá žánrovka neměla větší šanci. Já si však díky Christianic Indulgence zavzpomínal na dobu, kdy mi končilo období krásných „náct“ a pod vlivem podobně poetických nahrávek psal dlouhé básně a za zavřenými víčky odlétal hodně daleko…