Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Nečekal jsem, že mě nový počin švédských čertů Watain bude bavit. Na předchozí dlouhohrající řadovce The Wild Hunt se nápady plácaly, jak to šlo i nešlo. Kapela zkoušela všemožné a výsledek byl, jednoduše řečeno rozpačitý. Naštěstí dostali Erik a spol. znovu chuť popustit uzdu své divokosti a nahrát extrémní nášup plný severské černoty.

Watain udělali díru do světa výtečnou trojicí Casus Luciferi, Sworm to the Dark a Lawless Darkness. Nechci říct, že blackovou scénu oživili, ale minimálně ji hezky nakopli. Po sešupu do nikam na The Wild Hunt své uctívače hojně poztráceli. S letošní nadílkou Trident Wolf Eclipse se může vše vrátit do starých kolejí. Deska je přímočarý mazec prošpikovaný melodiemi, thrashovou řevnivostí a odkazy ke klasikům žánru a přitom dosti současný, aby nepůsobil zbytečně retro.

Mohlo by se zdát, že album prakticky celou stopáž sype, nemá čas na žádné odbočky. Což není zase taková pravda. Nejen že si užijí milovníci nekompromisní cesty a odžískovaného metalu, na své si přijdou právě i melodici a v neposlední řadě si mohou smlsnout i ti, co rádi dynamičtěji znějící zvuk. Přitom vše příjemně švédsky chrastí, prská. Erik opravdu výborně zpívá (rozuměj – řve, sípe, křičí). Jeho hlas je variabilní a ukazuje, že patří mezi nejoriginálnější křiklouny dneška. Kdo by čekal další pokusy o čistý zpěv, má smůlu. Nic takového zde neuslyší.

Zmínil jsem, že kapela otočila kormidlo zpět k extrémnějšímu stylu. Neznamená to však, že se vrací ke kořenům. Připadne mi, že rozvíjí to, co se nepodařilo na The Wild Hunt. Watain se možná vystříhali marných experimentů a přepálených slaďáků, ale co tam bylo dobrého, tady jako by bylo lepší a začernalejší. Styl Bathory, který byl všudypřítomný, zůstává v určitých bodech funkční i na Trident Wolf Eclipse. Nejsilnější moment novinky slyším zejména v nemocně melodické The Fire of Power. Skladba se válí jako přízrak, přes elektrické kytary se objevují akustické vyhrávky a opravdu PODMANIVÁ sólovka. Místy mám pocit, že slyším starou Metallicu mixnutou zmíněnými Bathory. Že to nejde? Jasně, že jde.

… „So the fire of power becomes the fire of the end

Reddening the ruins of the earth

Now bow unto the merciless redeemer:…

Watain masakruje posluchače vskutku nevídaně. Hned v úvodní Nuclear Alchemy zjistíme, že novinka nebude libové houpáníčko, ale zuřivé běsnící větřisko. Přes ještě ďábelštější Sacred Damnation, nebo šílenou A Throne Below, která je neinfernálnější šlehou alba, ale nechybí jí určitá naléhavá atmosféra a variabilní rytmika, se dostaneme až k pochmurnému závěru Antikrists Mirakel. Vida, album není tak úplně přímočaře zuřivé. V Ultra (Pandemonic) dokonce zazní ohavný chřtán bájného Attily Csihara. Když se po prvních posleších rozkoukáte, zjistíte, že je barevné až až. Tempo rovněž není stále zařazené na nejrychlejší výhybce. Nevím, zda kapelu soudit za to, že se bála tvořit muziku trochu jinak a raději stáhla ocas, nebo si bez řečí užívat parádní black. Zatím se přikláním k druhé variantě, ale obočí zůstává ne úplně přesvědčeně ohnuté a vyčkává, jak se bude vše vyvíjet v budoucnu.