Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Wells Valley patří do tábora Lavadome Productions. Tedy vydavatele zaměřeného na poměrně odlišnou muziku. Přemýšlel jsem, co by mohlo pojit produkci portugalských hermetiků s death nebo blackovými hordami, jež Honza Fastner zaštiťuje. Po hlubším ponoru si nelze nevšimnout jasné linie, která mohla způsobit, proč se na ně oko Sauronovo zaměřilo. Trojice neklidných mágů totiž nehraje na běžnou strunu. Jejich styl je tíživý, sem tam disharmonický, je hlavně nevšední a temný. Kapely pod Lavadome jsou až na pár výjimek právě takové. Nevšední.

Wells Valley nejsou partou začátečníků, které náš vydavatel někde objevil. Achamoth je už třetím počinem kapely. Předchozí deska vyšla u švédského labelu Black Lion Records, který má v táboře mimo jiné třeba The Arcane Order, Farsoth nebo Apotheus. Wells Valley jsou prezentováni jako post/metalová parta. Asi jo. Proč ne. Nahrávky, které takto označujeme, nejsou od Achamoth zase tak vzdálené. Máme zde valivé tempo, občasnou sypačku rovněž zaznamenáme. Skladby jsou prezentovány nepřístupně s ponurostí vetknutou do každého tónu. Akustické vyhrávky vznášející se nad tvrdou basou a vznětlivými rytmickými vyhrávkami nefungují v žádném případě jako uklidňující element, ale přikládají pod kotel.

Skladby se v podstatě prolínají, navazují na sebe, aniž by cokoliv opakovaly. Každý okamžik můžeme s klidným svědomím nazvat jedinečným. Pánové si vystačí ve trojici. Kytara se s basou doplňuje pěkně spravedlivým přístupem. Filipe Correia dělá s kytarou pěkné kousky. Jeho hlas pak lze brát jako další z nástrojů. Nestrhává na sebe veškerou pozornost, nicméně neruší hudební soukolí. Líbí se mi jeho jedovatý scream. Basující doprovodný vokalista André Hencleeday si do svého rejstříku přidal i děsivé piáno. Líbí se mi dekadentní hra bubeníka Mau, který se tváří dokonale ležérně, v klidu si vyklepává do zadoomaného bahna zdivočelé rytmy, aby se náhle překvapivě rozsypal jako sníh v listopadu. Než se nadějete, je po bouři veta a vy se opět potápíte v bahnitém hnusu.

Achamoth může působit jako noční můra. Album je ospalé až běda. Když se nebudete bránit, lze zažít nejedno dobrodružství. A když se úplně necháte unést, můžete si užít energického zážitku. Skladby tepou, umí nabíjet i cupovat na cáry. Všemu napomáhá správně zvolený zvukový kabát rozložený špínou a ryzostí. O výtečném zpracování bookletu a front coveru nemusím hovořit. Je strohé, minimalistické, avšak silně atmosférické. Mrkněte na vloženou fotografii. Čelní obrázek, který pro kapelu vytvořil všeuměl, André Hencleeday, v podstatě prozrazuje, co čekat po vložení disku do přehrávače. Surrealistické semknutí zla se zlem. Schválně, co vidíte a slyšíte?