Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Jsou věci, činnosti a také hudební nahrávky, které se dají dopředu předvídat. A platí to i pro lesní hipíky Hexvessel. Ti začali svou pouť pod rouškou tajemství, jež může rozplést jen osoba seznaná s prostředím šamanské psychedelie, odkud je stejně daleko ke starým přírodním rituálům jako k probuzení pravého rockového démona, který v kapele evidentně dřímal. A dnes poprvé dostal výraznější zelenou.

Mystika lesa Hexvessel tak sice poztrácela cosi ze svého rozjímání mezi kořeny dobře rostlých jehličnanů, ale zase našla další rozměr svého vyjadřování. Takový, ke kterému to stejně celou dobu směřovalo. Myšlenkově se pořád opírat o lesní zaklínadlo a romantiku, ale hudebně tvrdit zemitost a nechat folkové klima jen tak vlát ve větru. Někdy vedle sebe a někdy hezký kus za sebou. Hexvessel definitivně uznali za vhodné stát se nefalšovanou (hard) rockovou kapelou. Vynechali zdlouhavé seance, kdy ležíc na louce s očima zabodnutýma do ohně hledali útěchu a vysvobození, a uhnízdili se v místech, odkud je jejich psychedelie víc načichlá pravým dřevem. Neopracovaným, jeho kůra je stará a zteřelá, ale hlavně voní opravdovostí. Ona kapelní seance stejně nikdy nebyla hermeticky uzavřenou záležitostí, ale naopak si hýčkala vlastní svobodu a bylo jen otázkou času, kdy se na celou věc podívá z jiného úhlu. Přesně z toho, který si už na "No Holier Temple" lehce vyzkoušela.

Klidná síla Hexvessel postupem času dostávala roupy, aby se na třetí desce přetavila v civilizovaně pařící holku, která si o své divné povaze ráda povídá. Pořád si ale umí sednout a složit ruky v klíně, protože divoženka je sice duševně free, ale hlavně slušně vychované děvče a ráda si popláče. Kapela samotná jde na novince ke kořenům. K těm starým rockovým, jimž vládne zakouřený psychedelický opar, ze kterého sem tam vykukují rukávy a deky The Doors. Někdy je to vážně odvaz a na poměry Hexvessel vyloženě jízda, ale nezapomíná se ani na tiché smutné večery v náruči přítele, kdy si tělo potřebuje odpočinout a podělit se o pocity ryze důvěrné. Tak jako se děje v zadumaném kousku "Cosmic Truth", kde člověk pohlcen velikostí vesmíru čelí velkému nepoměru a jeho existence je jen malou skvrnkou v nekonečnosti prostoru. 

Úvod alba sice svádí k myšlence velké rockové svobody, kde není na co čekat a rovnou trhat čelenky a spolu s korálky je v extázi házet po druhých, ale v této režii celá novinka neprobíhá. Ta má i svou tichou stránku, ve které neustále hledá odpovědi na zdánlivě obyčejné otázky. Pravdou ovšem zůstává, že celkově se na "When We Are Death" ve stanici klimbajícího vyprávění zbytečně nebrzdí a dá se více na projížďku jako takovou. Ta je znovu plná lesa, houbiček a barevného jehličí pod nohama, ale také tenké hranice mezi životem a smrtí, která je do prostředí mlčenlivé zeleně pečlivě zasazena. Abych ale opět uvěřil tomu, že Hexvessel sedí v kruhu kolem plápolajících polínek, musím se trošku víc snažit. Z novinky na mě i po čase nejvíce dýchá záliba v oprašování klasických rockových témat, které si kapela bere za své a až poté je v batůžcích nese k sobě domů. Brát ovšem nové album jen jako poslušné následování už kdysi vyřčeného, to není ten úplně nejlepší postoj. Hexvessel mají dost svých prostředků, které do rockujícího retra citlivě vnáší a společně pak fungují jako jedno tělo.

Kapela se dostala do další nové pozice. Je krásná i zaprášená prachem, ale především je její. Není to planá snaha o něco, co jim není vlastní, ale zřetelná ukázka toho, že Hexvessel chtěli vždycky zkusit bigbít a přitom neztratit své vnitřní fluidum prostoupené magií lesa. Novinka je smutná i odpíchnutá a s nadějí hledící do rockového nebe. Je o vzájemném spojení, které se povedlo dát dohromady. Hexvessel jsou zase o stupínek výš a jakkoli je mé zalíbení k minulé nahrávce pořád velké, novinka dokazuje, že tahle kapela roste před očima. "When We Are Death" je deskou posouvající její přístup a hodnoty dopředu, ne zpět. A je také nejchytlavější a nejprůbojnější nahrávkou Hexvessel, o tom nepochybujme.