Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Werewolves - What a Time to Be Alive

WerewolvesWhat a Time to Be Alive

Garmfrost12.3.2021
Zdroj: mp3 (320kbps)
Posloucháno na: všem možném a všude
VERDIKT: What a Time to Be Alive temné břehy neopouští, ale s chutí se vydává nahlédnout i na druhou stranu do grindového světa. Blackové harmonie a zlé melodie nasypanému death/grindovému materiálu sluší a jsou nepopíratelně výrazné.

Že napíšu recenzi na album australských Werewolves, jsem přemýšlel už před rokem, kdy jim vyšel parádní debut The Dead Are Screaming. Kdo neslyšel, měl by to hned napravit, protože se jedná o vskutku výborný start do světa extrémního metalu. Werewolves jsou tři muzikanti, kteří se objevili a stále objevují v nejednom skvělém projektu různých významů, ovšem pokaždé prvotřídní kvality. Za všechny bude dobré vyjmenovat Pestilence, Akercocke nebo Mithras a tím říct vše.

 

Šílenství, které produkují Werewolves nemá obdoby. Jejich styl je popisován coby mix deathu s blackem. Debut do těchto hranic možná šel napasovat, nicméně aktuální What a Time to Be Alive temné břehy neopouští, ale s chutí se vydává nahlédnout i na druhou stranu do grindového světa. Blackové harmonie a zlé melodie nasypanému death/grindovému materiálu sluší a jsou nepopíratelně výrazné.

 

werewolves

 

Novinku, kterou vydalo vydavatelství Prosthetic Records (1349, Hour of Penance), se vyplatí poslouchat velice nahlas. Pak krásně vyzní nespoutaná energie a brutální řezby. Deska kolem vás prosviští jako uragán. Když si dáte práci a ponoříte se do desky hlouběji, můžete si užít v podstatě chytlavě napsaných písniček. Ne, nezbláznil jsem se. Běžnému metalovému konzumentu může What a Time to Be Alive připadnout jako bezhlavý bordel bez ladu a skladu. Možná i leckterému fanouškovi death metalu se bude dílo Werewolves zajídat. Není to prdel.

 

Na druhou stranu, kdo neohrne nos nad extrémní zábavou, může se nechat uhranout bravurním muzikantstvím, což s ohledem na ostatní působiště členů kapely není překvapením. Brutalita v případě Werewolves není šíleným chlívem, ale překvapuje snadnou přístupností. Kytary řežou jak cirkulárka, bicí Davida Haleyho šokují rychlostí a všemi přechody, které při tom stihne jakoby nic. Basa sice není pouhým doplňkem, ale o nějakou progresi či atmosféru, nebo nedej bóže dominanci se nepokouší. Sam Bean se více vyřádil ve hrátkách se svým hlasem. Zvrací z pořádné hloubky, umí vřeštět i blackově screamovat (to jsou výrazy). I když blije nebo řve, jeho hlas příjemně koresponduje s podstatou skladeb, chvíli je doplňkem, jedním z nástrojů, za moment se v klidu chopí hlavní role a strhne na sebe veškerou pozornost. Opravdu skvělá práce a je radost ho poslouchat.

 

Matt Wilcock se do sólíček moc nepouští. Možná je důvodem absence druhé kytary a co si budeme vykládat, při koncertním podání to pak nevypadá dobře, když v místě, kdy se spustí kvílení sólovky, veškerá nahromaděná nálada spadne jako pěna u zvětralého piva. Sólové hrátky mi ale na What a Time to Be Alive nechybí. Jeho hra je i tak dost pestrá. Jak jsem psal, kytary řežou, jsou jedovaté, sakra rychlé a když se například spustí disharmonické běsnění v závěru Antisocial, mám husí kůži. Ač se to může zdát přehnané, Matt je zřejmě v srdci také thrasher a tento styl narval do každé notičky What a Time to Be Alive. Album je sice ukotvené v deathu, thrashové hoblovačky ale uslyší i hluchý pařez. Pusťte si Unfathomably Fucked a řekněte, že kecám.

 

 

Uf! To je mi krásně, jak jsem se vyblbl. Album zas tak krátké není, jak se zdá. Uteče, ani se nestačíte mrknout na hodiny. Proč taky, když hraje tak hezky od srdce. Nic nemění, scénu nespasí, nepouští se do žádného dobrodružství. Poctivě si užívá radosti naspeedované brutality, až se hlava posluchače sama roztočí a nohy po obýváku rozběhnou v bláznivém mosh pittu s chudáky křesly a vylekanými psy. Dost už! What a Time to Be Alive si dám ještě jednou a ještě víc nahlas!


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Pepa9 / 2.12.22 10:58

Ahoj, musím zde úplně výjimečně zareagovat na recenzi. Toast jsem si pustil úplně náhodně při letu Qatar airways (nepochopitelné, co mají v nabídce hudby:-)) NY i Crazy Horse mám naposlouchané až na půdu a vím, co od nich čekat. Když jsem však uslyšel Toast, prostor a čas se rozplynul a zůstalo jen tady a teď. Neskutečná síla, jediné, na co jsem se vzmohl, bylo utřít slzu, která mi vhrkla do očí. A stále to gradovalo. Až ke dvěma posledním "peckám", How Ya Doin (takto jedné z nejniternějších písní) a Boom boom boom. Takže jsem to poslouchal stále dokola a než jsem se vrátil domů, už jsem měl na stole koupený vinyl. Je to rozhrkané, neučesané (jako vždy), ale hluboké a opravdové. Každopádně se Toast po třetím poslechu stal jednou z mých nejdůležitějších desek vůbec. Nevím, čím to je a proč to je, ale to není vůbec na místě, protože s tím stejně nemohu nic dělat a po pár tónech jsem na cestě po všehomíru. Tak mi to nedalo a musel jsem sem připsat doušku. S touto deskou Young asi nezboří hitparády, ale sáhl s ní hodně hluboko ku srdci. A teď tedy k tomu vinylu:-) Nelhali. Je to nejhůře zpracovaný vinyl, který jsem za poslední léta viděl. Obal, kde jsou špatně čitelné nápisy, vrátit obsah do obalu je nadlidský úkol. Vtipné je, že má výtisk tři strany a čtvrtá je prázdná:-) O gramáži ani nemluvím. A zvuk eeeh... nooo.. tak jako... oni se to jednou jistě naučí. Jako by tím chtěl vydavatel podtrhnout výjimečnost nahrávky. Protože když se podaří vytáhnout desku z obalu, nezlomit jí při tom, nasadit jí na talíř, přenoska se zahryzne a kytara zaržá, to je věru událost hodná povstání Fénixe z popela.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky