Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Wesenwille - II. A Material God

WesenwilleII. A Material God

Sorgh14.5.2021
Zdroj: CD (AO - 141), promo od vydavatele
Posloucháno na: Technics SL PG 490, Dual CV 1400, Bandcamp
VERDIKT: Silné blackmetalové album, ve kterém se rozpouští zbytky lidské individuality. To je dvojka od Wesenwille.

To nejlepší z evropských luhů černého děsu k nám přichází od nizozemských Wesenwille, kteří sice dosud nepatří ke špici žánrové pyramidy, ovšem nemají k tomu daleko. Jejich tvorba může směle pohlédnout do tváře ikonických současníků a věřím, že mnozí by se studem začervenali. Protože jakákoliv značka nezaručuje trvalost kvalit a nové talenty často i přes vyslovený respekt posílají legendy do důchodu.

 

SS neboli Schermann a Schmid jsou rozptýlení v celé řadě hlavně blackmetalových projektů, ale o většině z nich jste předpokládám neslyšeli. A jestli tak spíš náhodou, protože tyhle spolky patří k méně známým a často neobjeveným. Možná po zásluze, ale to není tématem tohoto článku. Naopak causa Wesenwille si zaslouží podrobnější zkoumání a ostrou pozornost. Vznikli v roce 2013 jako potřebný ventil k pocitům odcizení, spoutanosti brutalitou města a industrializací, čímž zapadají do žhavého proudu aktuálně úspěšného tématického blacku.  

 

V současnosti mají Wesenwille krutě našlápnuto a jejich druhé album II. A Material God rozvíjí tři roky starý debut do širšího rozměru. S trochou snahy v něm můžeme odkrýt zrádnou koketerii s death metalem, jen lehounce, ale na jedničce šlo o naprosté tabu. U nahrávek jako je tato klesá hodnota na mém osobního teploměru blízko k nule. Chladný, technologický přístup kapely k hudbě je hmatatelně přítomen a radí mě vzít si svetřík navíc. Není to nepříjemné, beru to jako dobré znamení a čekám na chladné prsty múzy za krkem. Mám rád,když se nehumánní tetelení pojí s touhou rozkrývat zajímavě stavěné skladby se všemi změnami nálad, co přicházejí. To je pak pošušnání. V případě II. A Material God jde jedno s druhým v ruce, a tak je vše v nejlepším pořádku.

 

 

Studená krása kytarových sól připomíná ledové krápníky ostře pableskující v ruinách betonového skeletu, nad kterým se rozkládá širá říše civilizace. Stékající melodie odkapávají do hrubého rumiště na podlaze, které je představováno rozbitou a nelidsky rychle pracující rytmikou. Jadrný hluk nabízí zběsilost lidského hemžení v kulisách betonových monster, jaká si můžeme představovat při pohledu na neutěšenou krajinu přední části obalu desky. Co se týče jistých podobností a tvůrčích zrcadel, tak v první skladbě se mi vybavili slovenští Ceremony Of Silence, ale jde o ojedinělý náraz do matriky pátrající v rodokmenu alba. Viním z něho nelidsky studenou kytaru a její vizualizaci urbanistického předpeklí. Poslech se stává nebezpečnou věcí. Břitké ostří vyčnívá kousek pod povrchem příjemně dunivé baskytary a stíná nepozorný hmyz. Je slyšet, že album s respektem vzývá klasické blackmetalové modly a podává opravdu zvěrský hodokvas. Najdeme přísné, stručné a divoké pasáže, v jejichž kopákovém kotli ztrácím přehled o čase. Jsou to místa příjemně srozumitelná a notoricky známá, ve kterých najde své místo asi každý fanoušek blacku. Pak tu jsou momenty, které zkouší a napínají naši zvědavost. Něco je jinak, cítíte, že tohle je úplně jiná třída. Z výborného, ale známého prostředí postupujeme o patro výš a nacházíme nový interiér, novou představu o designu.

 

Wesenwille svoje novátorství definují deathmetalovým zhutněním a v pomalejších pasážích dávají čas komplikovanějším motivům, stále za přítomnosti  silného průvanu z imaginárního sklepení města. Podivné stavby rvou stopy deathmetalových rovnoběžníků do blackových trianglů, což je zdánlivě neřešitelná věc, ale ohnutím určitých pravidel reality se daří a výsledek dává smysl. Naštěstí SS svoji přísnost nejsou schopni udržet celou dobu a občas povolí uzdu jednodušším pudům. V těchto chvílích se lehce ohřejeme a přestane nás svazovat nekompromisní studium díla. Skladba Ruin má v sobě rozpuštěnou dávku civilního kouzla, u Opulent Black Smog zase pookřejeme náhledem do lesní nádhery, která může lehce připomenout neboštíky Agalloch. Buď jak buď, jádro desky II: A Material God je nelidské. Začali jsem opulentní The Descent a končíme divokou The Introversion Of Sacrifice. Černá tečka jako nekompromisní konec, který pozvolna mizí v nic. Zůstala jen prázdnota, dutý prostor, beznaděj. Wesenwille mě dokonale dehumanizovali.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Honza / 27.11.21 11:40

Dobře, omlouvám se, to nejdebilnější jsem psát nemusel, nechal jsem se unést. Jsem fakt ale Ministry fanda a to hodnocení mi přišlo hodně nespravedlivý (jak stran třeba kvalit průměrného rocku/metalu, tak v rámci Ministry). Asi je všeobecná shoda na tom, že nejlepší desky Ministry jsou Psalm 69 a Filth pig (možná i Dark spoon, ale to už je kontroverzní). Nicméně do Dark spoon Ministry byli Ministry na vrcholu, experimentovali atd. Animositisomina není špatná deska, ale experimentování hodně ustoupilo a ve stejném duchu pak pokračovala anti Bush trilogie. Osobně nejmíň rád mam Rio grande blood, je to nářez, ale bez přídatné hodnoty (snad jen Khyber pass je bomba). Stejně tak Last sucker. Relapse mi už přišla jako mnohem svěžejší kytarová thrash- metalová Ministry deska, From beer to ethernity se snaží znovu o experimenty, ale spíše to nefunguje (i když několik songů je velmi povedených- např. Permawar). Ale Amerikkkant mi přišla už jako velmi dobrá deska s odkazy právě na Filth pig nově se scratchingem a metodou až takové zvukové koláže ze samplů, elektronických vyhrávek atd. a Moral hygiene mi přijde v podobném stylu a mě to baví, protože je to v rámci kvalitních songů. Přemíra těch samplů může někoho srát, ze začátku mi to taky vadilo, ale zvyklnul jsem si:).

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Lomikar / 25.5.21 17:49odpovědět

Neutěšená krajina na desce je fotka Wall Street z roku 1915. Perfektní mimochodem.

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky