Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Není to až tak dlouho, co jsem vydal recenzi na desku Nocturnus s tím, že jsem konstatoval, že tohle už se nikdy nevrátí. To, že se v roce 1999 sešla velká část zakládajících členů těchto rarachů a založí Nocturnus AD, tak o tom jsem neměl bohužel ani ponětí. Je rok 2019, kapela si od té doby prošla ještě změnou názvu (After Death), úmrtím basáka a sebevzkříšením opět jako Nocturnus AD. Je fakt, že to celé byla pravděpodobně velká cesta (však také trvala 20 let), neskutečné se ale stalo skutečností, protože prostě tu placku poslouchám od rána do večera.

O kom že to tady vlastně plácám? O někdejších králích death metalu s velkou porcí sci-fi tématiky. O borcích, kteří do tehdejšího zlého death metalu z Floridy roubovali klávesy, které Louis Panzer povýšil na nástroj zkázy. Byl to nástupní level Morbid Angel, byla to jiná píšeň než jakou hráli Obituary nebo Atheist. Ti druzí jmenovaní mají za sebou též vzkříšení, rád bych ještě pro potěchu progresivně bližních dodal fenomenální Cynic.

Paradox s Mikem za bicí sestavou zní jako výlet časem. Ty jeho přechody prostě poznáte, hlas patrně také. Ani po tolika letech od první desky se jeho styl v ničem nezměnil. Přestože jsou kytary už na jiných borcích, souhra právě s Browningem jim dodává nadále ten správný „Nocturnus feeling“ a já cítím, že tohle je pocta jako blázen. Přesně ty epileptické výjezdy kytar, to šplhání se po hmatníku, klávesové party béčkových scifáren, ve kterých se planety drtí jako skořápky vajec.

Nocturnus AD drtí od samého začátku, žádné dlouhé intro, sází to tam od první chvíle a po celou stopáž desky to do posluchače perou na plné pecky. Intra sice jsou (klasické pípání a hluky na začátku Apotheosis), ale než se začnete nudit, už je tu dvouzápřah kytar a vesmírná jízda může pokračovat. A že to je radostný poslech. Neustále si uvědomuji, kolik nápadů tam hoši dali a jak promyšlené kompozice vymysleli a nahráli. Tohle od začátku neměl být pouze malý návrat s deskou, která jenom něco připomene. Tohle je nový materiál se vší tou vervou, nadčasovostí a hnusnou pekelnou krásou, jakou v té muzice měli vždycky. Nevím, jak velkou lekci dávají současným technickým deathovým kapelám (například Obscura, Fallujah nebo Archspire), nicméně neztrácejí dech a ženou se ve stejném nasazení.

Deska Paradox může potěšit znalce death metalu, speciálně uctívače technicky vypiplaných děl. Částečně to je deska pro milovníky jejich starých desek, se zvukem, jaký zazněl právě na The Key. Což je opojné. Může to být ale i alternativa pro mladé nadšence, kteří nikdy neokusili starý deathový přístup bez novátorských výjezdů (djentově nazvučení Archspire a další) s hodně zajímavým klávesovým podkresem. Tohle dohromady prostě patří jediné kapele, která si doufám svou roli na scéně dostatečně uvědomuje a bude ve vydávání desek pokračovat. Tohle je totiž velká věc.