Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Postavila se mi do cesty hrubá industriální sbíječka Uranium a uhnout jí vážně nešlo. Po nastoupení na stejnou obráběnou cestu jsem měl v hlavě řádně vymeteno, takto nějak bych si představoval zhudebněnou radioaktivní zkázu. Totální destrukci všeho živého za doprovodu ocelárenské černoty s doprovodnými noise a power electronics prvky. Nic živého v okolí nezůstalo, všechno je mrtvé. A album An Exacting Punishment nás tím mrtvým prostředím jako mechanizovaný studený průvodce provází.

Uranium je americký jednočlenný projekt, kterému jeho anonymita sluší. Jaképak jména v zemi bez života. V případě prvního pomrkávání směrem této radiační pustoty čekejte jako první vrásky na čele. Po nich se možná přidají i vrásky na dalších částech těla, ale hlavně vrásky na mysli. Tomuto kolosu chybí jakýkoliv náznak přežití, světla budoucnosti. Uranium je temné lomozící monstrum vyvolávající post-apokalyptické prostředí zcela přímo, bez dlouhých průtahů. Není třeba nic rozplétat a připravovat si půdu dlouhými plochami, drtí se za pochodu kontaminovaným územím.

Tímto zamořeným slejvákem jsem se ale nechal zmáčet velmi důkladně už na začátku roku. Pak si dal pauzu na vydýchání a kontrolu životních funkcí, protože tohle je hodně intenzivní a nebezpečná věc. Vrozená láska ke všemu metalově rezavému, klinickému a odpornému je probuzena právě na albu An Exacting Punishment. Objevovat tímto způsobem nové a nadějné spolky z ranku industriální stoky je radost. Ta je potom o to větší, když se konkrétnímu jménu podaří zabodovat. A to je případ Uranium.

Jenom úvodní věc Trinity ve mně zanechá zhruba tohle: v odstaveném bloku na kraji společnosti došlo k úplnému zastavení života. Veškerá lidská existence pohybující se dříve po areálu byla zlikvidována a kusy těl leží rozházené po prostoru. Je kontaminovaný, moderní technologie zkolabovaly, vše je pusté, ztracené. Tak jako další města, země a civilizace vůbec, je i tento areál zasažen zbraněmi hromadného ničení. Krajina kolem je zničená a tohle oplocené území dává navíc celému pohledu vizuál průmyslového úpadku. Ruiny budov, nedýchatelný vzduch a rozflákané stroje všude kam se podíváš. Představa je jedna věc, ta druhá potom zdroj, který ji vyvolá. Zdroj jménem Uranium.

Debutová fošna Uranium je albem o pěti chodech. Jeho náplní je hustě industrializovaný metalový sound mající v sobě kus blacku a porci hrubé elektroniky. Tupé, ubíjející, těžkotonážní a rozklad definující představení. An Exacting Punishment je surový black industrial s prvky power electronics. Temný, krutý a hlavně velmi výmluvný. Evokuje znetvoření, průmyslovou devastaci, brodí se zbytky existence. Způsobem, který všechno tohle objímá a nefiltrované podává jako chladnou ocelárensko-metalovou flákotu. Bezprostředním.

Uranium to v sobě má, a o to tady jde především. Není to prázdné lákání na tradiční téma. Je to důkladný rozbor na téma poslední dny na planetě, každý zvuk a jeho návaznost má své opodstatnění. V té nevětrané tmě sedí za všemi ovladači cosi silného, podmanivého. A nevadí, jakým směrem se Uranium zrovna vydá, jestli je to víc elektronické nebo valivě metalové. V pomalejším chodu titulní skladby podprahově ucítím Ministry z doby Filth Pig, ale je to jen pocit, náladová podobnost na temné straně radiační lžíce. Tahle skladba je vůbec šílenost. Rve to násilím, bodá, obrábí. Jde na to s rozvahou i v poblouznění. To Prison of Flesh a Gnawing At the Bones se víc drží chladné elektroniky. První útočněji, druhá v sountrackově apokalyptickém módu. No Light je rytmická špína za nehtem mrtvého symfonika. Všechny harmonie jsou v rozporu, nástává vyvrcholení věčné tmy. Ta už nejde smýt, nový den nepřijde.

Uranium urputně rozpohyboval zkázu a vše co ji provází tak vehementně, že pokud máte sklony k podobné muzice, lze tomu snadno podlehnout, doslova se do toho vžít. Tahle krutá mechanika má koule a charakter. A určitě se promítne i do celkové nadílky ročních nejlepších nahrávek. V tom mám jasno. Jakkoli je jasno v přítomnosti An Exacting Punishment zcela nepřípustné.