Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Wesenwille - III: The Great Light Above

WesenwilleIII: The Great Light Above

Sorgh21.12.2022
Zdroj: CD (AO-200), promo od vydavatele
Posloucháno na: Technics SL-PG 490, Dual CV 1400, Canton Karat 930, bandcamp
VERDIKT: Wesenwille jsou moje libůstka. Se svým parádním blackem kopírujícím betonové nosníky městských estakád a schvalujícím panelovou krajinu.

Každá řadové album Wesenwille má římské číslo podle pořadí jejich vzniku a tak se v jejich diskografii dobře orientuje. Nemáš číslo? Nejseš řadovka! Možná nějaký kompilát či nedomrlý singl.


Kapela zanedlouho oslaví první desetiletku, ale desky nám začaly pravidelně sázet až na sklonku dvacátých let. Zatím se mi daří jejich základní diskografii držet kompletní, je to jedna z kapel, které sleduju od prvopočátků a třeba jednou se slzou v oku budu vzpomínat, jak jim to tehdá hezky šlapalo..., zatímco teď tady brnkaj Kameloty a Opety na španělku. Tahle situace doufám nenastane nebo je přinejmenším ještě daleko. Během těch několika posledních let vydali tři kapitoly silného, tematického black metalu, který se nebojí moderního zvuku a souzní s dnešní chaotickou dobou. A tak jako v předešlých dvou i ve trojce má své nezastupitelné místo melodie, kterou WW berou jako nutné zlo, jako nenahraditelné pojivo proměnlivých nálad. Není tím myšleno zlo jako ústupek, ale jako sama jeho přítomost v melodii. A není to přímo krása v pravém slova smyslu, co přivábí pozornost lidského hmyzu, ale spíš věrnost stylovému zaměření a prověřené metody kombinací tónů, které evokují chlad moderního urbanismu. Zajímavé je, že nebýt proklamovaného zaměření na lidská sídliště, tak až na některé detaily by mohlo jít oslavu ticha lesních samot a vychládajících posedů. V obou případech jde o divočinu ať už ve smyslu města nebo hvozdu sápající se na osamělého poutníka loudajícího se krajinou.

 

III: The Great Light Above je na tom zvukově dobře. Přísné ve své upřímnosti, nehodlá nic zanedbat ani zatajit. I když nás naladění nástrojů cíleně vede k pocitům úpadku a sousedského odczizení, které škrábou, až zuby trnou, je z toho cítit úmysl a veškeré utrpení je nám přáno. Každá nota se producíruje v pronikavém nasvícení a nedovolí si svévolně opustit prostor v přehlušeném pozadí. Wesenwille nás dokonale tepou blackmetalovou syrovostí a zejména kytary umí vyvolat industriálně studené podmínky. Přestože mě tyto mrazivé zvukové plochy silně oslovují, nejvíc se cítím drcen nelítostnými a přímočarými riffy, které svoji hustotu čerpají z nejhlubších sklepů. Jako o něco přívětivější se představují ojedinělá kytarová sóla, která svojí melodikou poodhalují citlivé spóry pozůstatků promrhaného humanismu. Tím, jak se mění tempo, album získává na zajímavosti, ovšem na atmosféru to nemá žádný vliv. Její dominantní přítomnost navyprchává a nutí nás setrvat v pozici atakovaných sloužících. Jednoduše jsme se stali pacholky páně Schmidta, který je aktuálně jediným vlastníkem značky Wesenwille. Ze stálého bubeníka Schermanna se stal pouze vítaný host, který album namlátil, ovšem do managementu už nemá co mluvit.

 


Na svém třetím řadovém albu Wesenwille ubrali na kvílivém kytarovém sténání a přidali gramáž do rifových struktur. Album je hrubší, už se tolik nechce podobat slavným francouzským veličinám a i přes přetrvávající chladnou tvář dokáže ukázat i náznak sympatií. Nechci soudit, jestli je to cesta k lepším zítřkům, rozdíly jsou opravdu malé a každé album má to své. To aktuální se minimálně drží dosažených met.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

David / 19.8.22 12:12

Dovolím si komentář týkající se především zvukové podoby nahrávky, respektive mého osobního pocitu ní. Když už Radek zmínil návratové album Tool, shodou okolností jsem si před několika dny pořídil jeho vinylovou edici https://www.discogs.com/release/24071501-Tool-Fear-Inoculum a během jednoho večera ji protočil v těsném závěsu za deskou C/C https://www.discogs.com/release/23675435-Porcupine-Tree-Closure-Continuation Není žádným tajemstvím, že alba Tool, i přes veškerý skladatelský um a instrumentální mistrovství autorů, zrovna nedisponují bůhvíjak oslnivou zvukovou kvalitou, což je ve stínu ohromného balíku peněz, které za produkcí takového Fear Innoculum stojí, minimálně s podivem, nicméně v porovnání s drtivou většinou současné produkce, řekněme „progresivního“ rocku/metalu, se stále jedná o velmi pěkný a vcelku bez problémů poslouchatelný nadprůměr… přímé srovnání s novinkou PT ale naplno odhaluje nedostatky, které desku Tool degradují kamsi na úroveň Potěmkinovy vesnice. Velmi limitovaná dynamika, detaily topící se kdesi hluboko uvnitř zvukové masy, omezená šířka i hloubka scény… Oproti tomu C/C zní jako polité elixírem života. Tepající, volně dýchající, plné drobných laskomin, které je radost s každým dalším poslechem postupně rozkrývat a vyzobávat jako ty nejlepší kousky z babiččiny bonboniéry. Přesně, jak napsal Jirka… „Porcupine Tree a samozřejmě Steven Wilson jsou v tomto hledu hrozně moc napřed, daleko před zbytkem scény.“

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky