Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Každá řadové album Wesenwille má římské číslo podle pořadí jejich vzniku a tak se v jejich diskografii dobře orientuje. Nemáš číslo? Nejseš řadovka! Možná nějaký kompilát či nedomrlý singl.

Kapela zanedlouho oslaví první desetiletku, ale desky nám začaly pravidelně sázet až na sklonku dvacátých let. Zatím se mi daří jejich základní diskografii držet kompletní, je to jedna z kapel, které sleduju od prvopočátků a třeba jednou se slzou v oku budu vzpomínat, jak jim to tehdá hezky šlapalo..., zatímco teď tady brnkaj Kameloty a Opety na španělku. Tahle situace doufám nenastane nebo je přinejmenším ještě daleko. Během těch několika posledních let vydali tři kapitoly silného, tematického black metalu, který se nebojí moderního zvuku a souzní s dnešní chaotickou dobou. A tak jako v předešlých dvou i ve trojce má své nezastupitelné místo melodie, kterou WW berou jako nutné zlo, jako nenahraditelné pojivo proměnlivých nálad. Není tím myšleno zlo jako ústupek, ale jako sama jeho přítomost v melodii. A není to přímo krása v pravém slova smyslu, co přivábí pozornost lidského hmyzu, ale spíš věrnost stylovému zaměření a prověřené metody kombinací tónů, které evokují chlad moderního urbanismu. Zajímavé je, že nebýt proklamovaného zaměření na lidská sídliště, tak až na některé detaily by mohlo jít oslavu ticha lesních samot a vychládajících posedů. V obou případech jde o divočinu ať už ve smyslu města nebo hvozdu sápající se na osamělého poutníka loudajícího se krajinou.

III: The Great Light Above je na tom zvukově dobře. Přísné ve své upřímnosti, nehodlá nic zanedbat ani zatajit. I když nás naladění nástrojů cíleně vede k pocitům úpadku a sousedského odczizení, které škrábou, až zuby trnou, je z toho cítit úmysl a veškeré utrpení je nám přáno. Každá nota se producíruje v pronikavém nasvícení a nedovolí si svévolně opustit prostor v přehlušeném pozadí. Wesenwille nás dokonale tepou blackmetalovou syrovostí a zejména kytary umí vyvolat industriálně studené podmínky. Přestože mě tyto mrazivé zvukové plochy silně oslovují, nejvíc se cítím drcen nelítostnými a přímočarými riffy, které svoji hustotu čerpají z nejhlubších sklepů. Jako o něco přívětivější se představují ojedinělá kytarová sóla, která svojí melodikou poodhalují citlivé spóry pozůstatků promrhaného humanismu. Tím, jak se mění tempo, album získává na zajímavosti, ovšem na atmosféru to nemá žádný vliv. Její dominantní přítomnost navyprchává a nutí nás setrvat v pozici atakovaných sloužících. Jednoduše jsme se stali pacholky páně Schmidta, který je aktuálně jediným vlastníkem značky Wesenwille. Ze stálého bubeníka Schermanna se stal pouze vítaný host, který album namlátil, ovšem do managementu už nemá co mluvit.

Na svém třetím řadovém albu Wesenwille ubrali na kvílivém kytarovém sténání a přidali gramáž do rifových struktur. Album je hrubší, už se tolik nechce podobat slavným francouzským veličinám a i přes přetrvávající chladnou tvář dokáže ukázat i náznak sympatií. Nechci soudit, jestli je to cesta k lepším zítřkům, rozdíly jsou opravdu malé a každé album má to své. To aktuální se minimálně drží dosažených met.