Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

V tom, jak Revocation skládají své prstyrvoucí kompozice, musí být geny, to se zkrátka nedá naučit. Jmenovitě už jen titulní věc představuje strakatou korunu hudebního stromu, kterému podzimní výmalba sluší nejvíc. Válka monotónnosti a nudě může vypadat právě takhle a já se rád postavím do řady jejích sponzorů. Riffy neskutečných dilemat a možností po mně skáčou jako blechy a já se snažím chytit pevné madlo rytmu, které se volně houpe v prostoru. Přestávek, kde by se člověk mohl pokochat vláčným pohledem, není mnoho, ale nevadí. Stejně je všechny nakonec semele nevšední dokonalost kolísavých hodnot. Sledujme bedlivě cestu, po které si to Revocation hasí, je rychlá a kostrbatá. Jako když utíkající lump za sebou shazuje bedny a popelnice, přes které se musí hrdina lehkým krokem přenést. V našem případě ten lehký krok nahradíme soustředěným odstraňováním pastí a nástrah, abychom se dopracovali k cíli.

Napoprvé se to všechno tváří jednoduše, ale s přibývajícími poslechy album roste prudce vzhůru. Celé divadlo se hraje v rychlém sledu, bicí aparát stíhá rychlou stopu a mlátí muchy jako o život. Ve víru hmyzích křidélek a prachu prosakují divoké kytarové vyhrávky zaslíbené incestnímu vztahu trashmetalového raubíře a deathové krásky. Že z toho nemůže vzejít nic jiného než potomek zdivočelých pudů je nabíledni, zároveň to představuje opravdu vydatný zážitek pro zvlčilé duše. Melodické linky stvůru trošku humanizují a nesou zprávu o trvající síle přístupných a čitelných stop, ve kterých je možné si zažádat o time out. Sebrané síly pak můžeme vrhnout do boje s kolísavou matérií a objevovat nejednoznačné krásno.

The Outer Ones nejde označit jinak než za spanilou jízdu mnoha témat, která se vzájemně pokřížila a přinesla nadprůměrnou přehlídku živočišného metalu. Toxická atmosféra z obalu desky se prolíná celým dějstvím a přísahá na svatá pravidla žánrů. Dlouhé, instrumentální pasáže se nesou na polštáři technicky precizního death metalu, aby je následně vystřídaly sthrašárny přízemnějších pudů. Líp se cítím v těch prvních, ale spolupráce obou funguje na jedničku a dopřává desce patřičnou šťávu. Kromě těchto dvou jasných pramenů nacházím ještě jeden, ne zcela běžný prvek. Cítím písmo starých mistrů, vědem a koumáků. Jakoby se z alba ozýval niterný hlas neznámé moudrosti, která nezapadá do představy divokých rockerů ve zkušebně. Pouze dojem, přesto mě myšlenky vedou dál za slyšitelnou hranici.

Pubescentní krákoravý vokál není zrovna nejpádnějším důvodem k tomu si album pořídit, to nepopírám. Kde bral mustr nevím, ale není to žádná hitparáda. Budiž mu ovšem připočteno k dobru, že se místy dokáže vzchopit a zahromovat podzemním chropotem hodným Morloka. Není to zpěvákova priorita, ale nahrávce to přidá pár let k dospělosti. Se zbytkem se člověk musí vypořádat jak může a není to až zas takové trápení. Jsem si jist, že pro mnohé bude tím pravým ořechovým rohlíčkem. K totálnímu smíření nespokojenců pak mohou vést istrumentální, orgasmické eposy.

Přes počáteční nedůvěru jsem Revocation přijal za svoji druhou rodinu a na požádání vydám protokol o pravosti a jakosti. The Outer Ones se nezdá, ale ve svém nitru skrývá mnohem víc, než je na první poslech patrné. Kdo jí dopřeje čas, dojde poznání, že první dojem rád klame a zvídavý duch prospívá.