|
|
||||||||||
Na belgickou bandu Wiegedood se můžete dívat jako na mladíky, co se hipstersky vrhli na black metalovou dráhu. Díky tomu je jistě nejedna konzerva odsune a zavrhne, protože to nejsou ti, co se opírají o hřeby, potoky krve a berlu z obráceného kříže. Jenže, když se pustíte do jejich tvorby, zjistíte, že si nic nezadají s veličinami žánru. Nové album De Doden Hebben Het Goed II je toho zářným důkazem, neboť ve své podstatě jde ještě dál, než debutová práce.
Před pár lety se tu jméno Wiegedood tak nějak zjevilo a vypustilo nahrávku, která strhla pozornost směrem k modernímu, přesto náležitě syrovému black metalu. Proběhlo několik štací, které zastihly i naši zem (bohužel vždycky mi to z rozličných důvodů uteklo) a postupem času na svět přišel následovník. Tedy nahrávka volně navazující na velice úspěšný debut. Věrnost je zachována po všech stránkách, ať už se budeme bavit o jejím názvu, o grafice a v neposlední řadě o hudbě samotné, jelikož ta momentálně dokáže vyrazit dech. A to silou nebývale velkou.
Nahrávka na nic nečeká a od první vteřiny se do toho opře, aby vystřelila svému okolí hlavu na zeď. Člověk je v šoku a hledá čeho se chytit. Jsou to především perfektní melodické kytary, za které by se v devadesátých letech nestyděli ani Gorgoroth nebo Emperor. To si troufám říct naprosto s klidem a stojím si zatím. Později už kapela povoluje otěže a hraje hodně na atmosférickou náladu, přesto však nezapomíná na včelařské burácení tremol. Bubeník se téměř nezastaví a výtečně sází činelové vyhrávky, ale v základě sype jak Rumpold vyvážející kontejnery na sklo. A co by to bylo za black metal, kdyby mu chyběl zvířecí zpěv. Ten je předváděn způsobem, který hraničí s příčetností a co chvíli máte obavy o vokalistovo zdraví, eventuelně polemizujete nad předčasnou ztrátou hlasu. Jinými slovy tím vším chci říct, že kapela dává do své tvorby maximum a je to hodně znát. Cítíte ten tlak, to oddání a zápal se naplno vcítit do hudby. Do blackmetalové hudby v pravé (někdo může bez obav doplnit true) podobě.
Spletitost kompozic není náhodná. Její poslech dává slušně zabrat, což je svým způsobem i smysl black metalu. Tohle prostě nesmí být nic jednotvárného a podbízivě obyčejného. Tady se musíte cítit nejistě, nehezky a hlavně to musí vyvolávat nějaké nepříjemné, byť nervózní pocity. A to všechno se náramně daří. Může za to jednak spletitý labyrint tempa nahrávky, který stejně z nějakých osmdesáti procent burácí v tom nejvyšším možném levelu, který hráčský um Wiegedood dovoluje. Ty změny v sobě ale nesou i jiné skryté, možná nepsané, důvody, ve kterých hlavně vidím to, že si kapela při jejich živé prezentaci zkrátka musí odfrknout. Jsou to chvíle, kdy se sice něco děje, ale všichni víme, že tlupa nabírá sílu, aby se do toho vzápětí mohla razantně opřít, opět v maximální možné výši. To očekávání ve vás začne hořet a začnete netrpělivě vyhlížet tu vteřinu probuzení. Pak vám dojde, že vás mají.
Atmosféra je důležitá, ale de facto úplně jednoduchá. Nic složitého, ale přesto neuvěřitelně podmanivého a věrného. Když jsem desku slyšel prvně, pojal jsem podezření, zda jde skutečně o dílo těch Wiegedood, které si pamatuji z posledního alba. V průběhu poslechu mi došlo, že je to svým způsobem jejich rukopis, ale ten první moment byl zkrátka nejistý. Ne, že by se kapela nějak oddálila od své původní verze, ale jednoduše se o krůček posunula směrem k původnímu norskému black metalu. Celkem rád bych chtěl znát názor mistra Euronyma, kdyby jej bylo možné vylákat ze záhrobí. Myslím, že takhle nějak si představoval, že se bude ubírat směr, kterému položil základ svým kytarovým uměním. Tohle je totiž neuvěřitelně napěchovaná nahrávka s uvěřitelnou energií. Žádné pozérství, žádné divadlo, pouze čistá oddanost a povolení animálních ventilů, které tryskají jak gejzír v obrovský monzun blackmetalového ráje. Čtyři skladby a lehce silnější půlhodina hrací doby stačí bohatě k tomu, aby bylo řečeno vše. Pompeje v přímém přenosu. Takovéhle muzice a nadšení prostě tleskám, protože je to prostě to, co mě na black metalu baví. Dávná pravidla jsou dodržována, uctívána a s historickou přesností přednášena. Samozřejmě po hudební stránce.
Autor hodnotí:
Čtenáři hodnotí:
Tvoje hodnocení:
Label:ConSouling Sounds
Vydáno:Únor 2017
Žánr:black metal
Levy Seynaeve - zpěv, kytara
Gilles Demolder - kytara
Wim Sreppoc - bicí
1. Ontzielling
2. Cataract
3. De Doden Hebben Het Goed II
4. Smeekbede
Wiegedood
De Doden Hebben Het Goed
Wiegedood + Cavernancia/Hexen (Lisabon/Praha)
27.5. - 6.6.22, MusicBox, Lisabon; Underdogs, Praha
Nefandus
Reality Cleaver
Nico
Chelsea Girl
Face Of Agony
Hunting Season Opened
Kauan
Ice Fleet
Mucha
Tos posrals
Svardenvyrd
Obyčej Slunovratu
Long Distance Calling
Long Distance Calling
Entombed A.D.
Back To The Front
Ars Magna Umbrae
Lunar Ascension
V pátek 8. listopadu vychází death metalovým legendám Massacre u Agonia Records nové album Necrolution. Komplet celé si ho můžete pustit na TOMHLE odk...
5.11.2024Dvojice kanadských kapel Miserere Luminis a Givre se představí 13.11. v pražské Modré Vopici a 14.11. v brněnském Unleaded Coffee.
2.11.2024Blind Ruler Cursed Land je projekt Willhelma Grasslicha a spojuje v sobě ethno ambient, neofolk, martial industrial a world music, což nám 23. listopa...
31.10.2024Metalová kapela Welicoruss hledá novou krev na pozici kytaristy a basáka. Pokud to pro vás zní zajímavě, pište na TENTO mail.
31.10.2024Domácí metalové duo Ánni zveřejnilo svůj nový singl, který je tematicky věnovaný islandské přírodě. Sklada se jmenuje Echoes (děkujeme) a v podobě vid...
© ECHOES 2012, All Rights Reserved
Logo & web design by © Ondrej Hauser
Code by Ivosch
Runs on © iSys
Všechny články a recenze na stránkách echoes-zine.cz podléhají licenci Creative Commons
Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Unported.