Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Čtyři songy na ploše téměř čtyřiceti minut. Rockový experiment, psychedelie vytahující z historie známé asociace, Španělsko a tříčlenná, tehdy poměrně krátce fungující kapela. Atavismo. Samozřejmě píšu o desce Desintegración, s níž jste mohli přijít ve známost v závěru roku 2014, a to ve všech možných formátech - vydání na CD bylo po slušném ohlasu doplněno v polovině roku 2015  vinylovou edici na švédském labelu Temple of Torturous. No a právě tam vychází i deska nová, o které tu bude řeč dnes.

Pokud jde o sestavu, Atavismo je mnoha ohledech klasické power trio, přičemž zpívajícího kytaristu a basáka doplňuje zpívající bubenice Sandra. Nezvyklé? Spíš jen taková zajímavost, která vypadá hezky na fotkách. A pokud jde o zkušenosti, tak úplní zelenáči to taky nejsou - stejná jména už jste mohli zachytit v kapelách Viaje A 800 nebo Mind!.

Album Inerte přidalo oproti svému předchůdci jednu skladbu a pár minut k dobru. Opět tedy slušné hrací délky, které pod pět minut nejdou a desítku přelezou hned ve dvou případech. Změna nastává až při poslechu, který je ... který je prostě jinde. Debutní album koketovalo se space rockem, lehounce s čímsi jako španělským naturelem a obecně vlálo hodně v prostoru. Už tehdy vlastně naznačovalo, že pod souhrnným označením psychedelic rock se v případě této kapely může ukrývat poměrně pestrá paleta vůní a barev.

Ten španělský naturel zmiňuju zcela záměrně, protože právě ten je určujícím prvkem úvodu nového alba, které od první minuty zní odlišně než jeho předchůdce. Komplexněji, profesionálněji, promyšleněji. Psychedelický rock? Dá se říct že ano, ale jedním dechem je třeba doplnit „nejen“. Protože Španělsko. Protože třeba flamenko. Je ho tam troška, ale jako každé správné koření je právě ono tím, co určuje výslednou chuť. A výsledný zážitek.

Naštěstí, anebo naneštěstí, jak kdo chcete, tenhle vliv s přibývajícími minutami poslechu postupně mizí a deska se začíná proměňovat. Jistý zvrat vlastně nastává už v polovině první skladby, která je tímto trochu podivně rozdělena na dvě nesourodé části, přičemž v té druhé spíš než po Španělsku pokukuje po rané psychedelii Pink Floyd. Španělsko se objevuje opět až v závěru, kdy se skladba obloukem vrací k úvodnímu motivu. Že by skladatelská finesa? No úplně snadno na to Atavismo nejdou. A to není vůbec špatně.

Nebudu ale plýtvat svým i vaším časem a rozebírat každou skladbu. Nemám to rád. Atavismo jsou sice žánrová kapela, ale svůj naturel nezapírají a v jejich muzice nejen že pro něj mají prostor, ale současně mají dostatek talentu si s tím poradit. Což klidně můžete brát jako doporučení k poslechu, které třeba na Bandcampu zvládnete sami a zdarma.

A udělejte si na něj čas, Atavismo nespěchají, jejich podání psychedelického rocku zavání vším možným (třeba i Godspeed You! Black Emperor ve skladbě La Maldicion del Zisco, ale jen trošku) a je potřeba se soustředit. A taky si počkat, protože třeba poslední skladba Volarás je finále se vším všudy. No hlavně je zase úplně jiná, oproti ostatním hodně zpívaná, postavená na jednoduchém motivu a silné kytaře. Deset a půl minuty jedním dechem. I to jsou Atavismo.