Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Winds - Prominence And Demise

WindsProminence And Demise

Sorgh27.3.2016
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: PC
VERDIKT: Posledním aktem života norské kapely Winds bylo album Prominence And Demise z roku 2007. Její nedlouhý život uzavřela vynikající sbírka skladeb, na které pokračovala vrcholná kondice čerpající z podivného spojení metalu, klasické hudby a rocku, které dosáhli už minulou deskou.

Říká se, že v nejlepším se má přestat a tento případ by mohl být vzorem této myšlenky. Winds odžili krátký život, ale během něj stihli dát hudebnímu světu několik skvělých desek. U nich se nebojím šetřit chválou a mluvit v superlativech.  Ikony severského metalu kuli svoji ohavnou rudu až do vzniku krásných děl, u kterých je těžké volit to nejlepší. Od předchozího The Imaginary Direction Of Time se už jejich styl neměnil, démant byl vybroušen téměř k dokonalosti a lepšího tvaru se mohlo dosáhnout jen s podporou sil pekelných. Ty si Winds drželi od těla, proto alba zůstávají příjemně lidská a emocionální.

 

Lehké a svěží skladby se suveréně otírají o hrubší záplaty brané z podzemí, které albu zajišťují rovnováhu sil. Ve skladbách jsou úžasné přechody - z jemných, dojemných pasáží se cesta zčistajasna odklání do odlišných, avantgardnějších vod plných zvláštní atmosféry, odlišného rytmu a většinou tvrdšího ražení. Přitom to nepůsobí křečovitě nebo složitě a šroubovaně, mezi zdánlivě odlišnými sekcemi lze vysledovat přirozenou spojitost. Hudba se ráda přibližuje metalovému naturelu, který podobně jako na předchozích řadovkách neměl mít nikdy hlavní slovo. Ojediněle se objevuje hrubý zpěv, který je naprostou výjimkou a jen zdůrazňuje rozmanitost shromážděných inspirací. Klasickým metalovým bručákem se dostal ke slovu hostující Dan Swäno a připoměl kořeny, ze kterých sémě vzešlo. Kromě něj se u mikrofonu mihla i Agnete M. Kirkevaag přinášející jemnou pavučinku snové lehkosti a svébytný Lazare, kterého taky není třeba představovat. Hlavní vokální řemeslo odvedl Eikind a jeho výkon odpovídá očekávání. Jeho nezaměnitelný hlas, který zůstane pro řadu lidí nestravitelný, zůstává ozdobou desek, které nazpíval. Na tomto albu celkem překvapivě odložil basu a věnoval se jen zpěvu. Boubelku od něj převzal hostující Øysten Moe.


Kromě klasického obsazení nástrojů i toto album obohatilo smyčcové kvarteto a spolu s častým zapojením klavíru, který na albech Winds nemohl chybět, přispívá k nezaměnitelné atmosféře nahrávky. Ta je už tak hodně zvláštní setkáním použitých stylů - progresivní rock se střetává s esencí klasické hudby, Hellhammerův dvojkopákový kulomet vrací do hry metalový tlak a připomíná přítomnost temnější strany měsíce. Světlejší stránku ozařuje právě klavír a kytara, které si spolu dobře rozumí a hmaty na hmatníku se střídají stejně rychle jako údery do černobílých klapek.

 

Prominence And Demise je poslední zhudebnělá složitost filosofických polemik, které málokdo pochopí a proto byla snaha říci je hudebním jazykem. Tohle album je další klenot, díky kterému se na ojedinělý projekt Winds nikdy nezapomene.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Garmfrost / 23.2.16 15:49

Já nejsem zklamaný jako kolega, ale ani nadšen jako v případě výborného předchůdce Urd. Tam se po letech vrátilo nadšení, oheň, vynikající nápady a v neposlední řadě geniálně provedené zpěvy. Na novince se pracovalo s podobným scénářem, tedy hodně zpěvů, hodně melodií, ale onen moment překvapení se nedostavil. Borknagar tentokrát sázeli více na počet legendárních zpěváků a jejich sólových vstupů, než skladatelskou a aranžerskou rafinovanost, respektive pěveckou provázanost jako tomu bylo na Urd. Zde mám pocit podobný u projetků typu Avantasia, kde je přehršel super zpěváků sólistů, ale navzájem příliš nespolupracujících. Kupodivu se mi nejvíc líbí Vintersorg, který se konečně netlačí do tenoru, ale krásně řve a brouká ve středních polohách. Zavzpomínal si i na svůj bohatýrský vokál a ten je krásnou třešničkou na dortíku. Já si vždy užíval Borknagarovské kytary, spešl rytmiku a melodie, které mění stylové následovníky v jejich přesvědčení. Ano, nelze do nekonečna být na piedestalu žánru, všichni stárneme, ale pěknou písničku, u které se tají dech, bych ocenil. Shrnuto - dobrá deska, za kterou by každá druhá skupina upsala duši ďáblu. Vše je tak já má být, ale potenciál Borknagar zůstal nenaplněn.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky