Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Wolfmother - New Crown

WolfmotherNew Crown

Jirka D.30.4.2014
Zdroj: lossless files, Bandcamp
Posloucháno na: PC / Evolve Blues R222
VERDIKT: New Crown lze v rámci dnešního světového hard rocku považovat za bezva desku s jasně čitelným rukopisem, ale předchozí tvorba na tu aktuální vrhá nepřiměřeně velký stín

Když v roce 2005 vydali Wolfmother svůj eponymní debut, bylo to jako zjevení. Album okamžitě obletělo svět, mluvilo se o nových Led Zeppelin, kapela posbírala kdejaké ocenění včetně Grammy za skladbu „Woman“ a jejich domovská Austrálie se těšila pozornosti, jakou nepamatovala snad od zlatých časů AC/DC. Jenže trio včele s Andrew Stockdalem nevydrželo dlouho a na druhou desku „Cosmic Egg“ fanoušci čekali čtyři roky.

 

V době vydání kosmického vejce byla sestava už čtyřčlenná, totálně obměněná a úspěch jako v případě debutu se nekonal, jakkoliv album je to stále slušné. Kapela zůstala věrná hard rocku 70. let, do první linie ale nasadila větší melodiku, chytlavé refrény a přístupnější kompozici, na druhou stranu ubrala z rockového dřevorubectví a celkové bohatosti skladeb. A historie se opakovala. Stockdale je buď hodně velký smolař anebo naprosto nesnesitelný týpek, protože po „Cosmic Egg“ následovala další personální rošáda, dokonce chvilkové uložení Wolfmather k ledu, jedna sólová deska a teprve až letos na jaře vychází třetí album domovské kapely. Sestava je znovu tříčlenná a přežil pouze Ian Peres.

 

Wolfmother 

 

Kompoziční práce je opět výhradně © Andrew Stockdale a shodně s předchozím albem vidím zakopaného psa právě tady. Rozhodně tím nechci tvrdit, že by Stockdale neuměl napsat skvělou skladbu, ale právě spolupráce s Rossem a Heskettem byla tím, co posouvalo tvorbu Wolfmother od dobré k vynikající. „New Crown“ je v každém ohledu velmi solidní hard rockové album, hned na úvod servíruje spanilou jízdu „How Many Times“, následně vás provede po Iommiho kytarové paletě (až moc okatě), ale stejně tak nemá problém zabloudit ke kouskům ala předchozí album („Tangerine Dream“), nebo se podívat do garáže („Feelings“). Wolfmother jsou retro, retro většinou fungující, uvěřitelné, ale stále častěji se opakující a přešlapující na stejném místě („Tall Ships“). Moment překvapení je prostě pryč a i když lze „New Crown“ považovat v rámci dnešního světového hard rocku za bezva desku s jasně čitelným rukopisem (už to je dost!), předchozí tvorba na tu aktuální vrhá nepřiměřeně velký stín.

 

Samostatnou kapitolou a bolestí Wolfmother je zvuk, který minimálně z pohledu dynamiky (podrobně jsme se tématu věnovali ZDE) stál vždycky za hovno a nejinak je tomu i na novince. Stopy jsou (určitě zcela záměrně) hodně přebuzené a natvrdo ořezané brick wall limiterem (snad nejbrutálněji v historii kapely), takže výsledný sound chrastí a praská dost hnusně. Pokud je tímto způsobem sledován cíl jakéhosi „retro feelingu“, garážovosti či rockového zkreslení, přimlouval bych se za jiné cesty, protože tyhle praktiky minimálně u smutných hifistů (jak se dost hloupě vyjádřila jinak sympatická kapela) nevedou ke spokojenosti. U předchozích dvou desek naštěstí na internet unikly „unmasters“ edice, které doporučuju sehnat a porovnat s edicemi komerčně prodávanými, u nové desky se tak zatím nestalo. Nezbývá než doufat.

 

Poslední spíše zajímavostí je, že aktuální deska vyšla (zatím) jen digitálně na Bandcampu, což je u kapely s gramofonkem Grammy v kapse minimálně podivné. Ale staly se už neuvěřitelnější věci, samovznícení starosty ve Varšavě... však to znáte.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Venca / 2.6.14 21:35odpovědět

Tak tyhle australský "máničky" poslouchám a zároveň totálně žeru od začátku. Novinka jen potvrzuje, jak to mají chlapci naposlouchaný, a že se opravdu vyplatí sbírku LP po fotrovi neházet do kontejneru. Jeden se může lecčemu přiučit, něčim to opepřit, a pak vznikne třeba tahle nádhera. Těšim se, až bude někde tahle placka ke koupení.

Jirka D. / 3.6.14 6:38odpovědět

No je to zvláštní, ale album fyzicky ještě nevyšlo, přitom digitál je ke koupi už od března. Ten přesah do historie je u nich evidentní, ale stejně tak zajímavě pojatý a svým způsobem výborný. Jen mám zatím stále dojem, že první dvě alba se mi líbí víc.

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky