|
|
||||||||||

Když na konci října 2005 vyšlo první album australských Wolfmother, byla to senzace. Prakticky neznámá kapela si během roku následujícího dobyla svět, z debutní desky vyslala do hitparád šest singlů, což je polovina alba!, kterého ve výsledku prodala milion a půl. S nadšením fanoušků tentokrát šlo ruku v ruce i nadšení (nebo alespoň respekt) kritiků, kteří Wolfmother přirovnávali k Led Zeppelin, Queens of the Stone Age, raným Black Sabbath či The White Stripes. Drobnohled zacílený na desku „Wolfmother“ si dokonce všiml nekalých praktik Loudness War a všimla si toho dokonce i wikipedie. Howgh.
Podříznout si větev vlastního úspěchu se nakonec podařilo samotné kapele, která dva roky na to řeší odchod basáka a klávesisty Chrise Rosse a bubeníka Mylese Hesketta. Respektive řeší to jediný zbylý člen - mánička a hlas Wolfmother, Adrew Stockdale, který naštěstí dohledal Iana Perese, rovněž basáka a klávesáka, se kterým to táhne dodnes. Židle bubenická je stále horká.
Díky zmatkům personálních výměn vyšlo druhé album až v roce 2009 a úspěchu alba prvního zdaleka nedosáhlo. Třetí deska, která byla vzhledem k časovým souvztažnostem zároveň první zmíněná u nás na Echoes, představovala oproti debutu téměř underground - vydaná samonákladem, bez opory světové distribuce, zprvu pouze v digitální podobě na Bandcampu. Jsou to osudy!
Z aktuální čtvrté desky je cítit maximální snaha se odrazit ode dna a vydobýt si ztracených pozic. Stockdale s Peresem svěřili bubenickou židli dvojici hráčů, přičemž jméno Joshe Freese snad není třeba dál komentovat. Tak jo: Nine Inch Nails, A Perfect Circle, Suicidal Tendencies, Chris Cornell, Rob Zombie, The Offspring, Evanescence, Static-X, Filter, Joe Cocker, Bruce Springsteen, Slash a mnoho mnoho dalších. Druhým trumfovým esem (hráči mariáše prominou) je persona producenta, kterým se stal fakt asi věhlasný Brendan O’Brien, i když z pohledu výsledku současné desky si někdy říkám, že jeho pozice je spíš ve smyslu persona non grata.
Ten výsledek hodně zavání snahou hudebně navázat na debutní desku, což Stockdale, s jedinou výjimkou výhradní autor všech skladeb, vytrubuje, kudy chodí, a stejně tak se zalíbit, znít současně nebo přístupně; prostě jak chcete. Většinu hracího času se šlape na pedály ve stylu velmi svěžího sedmdesátkového hard rocku s odkazem na výše zmíněné legendy a šlape se na ty pedály skvěle. Z písní dýchá jak feeling těchto kořenů, tak především vlastní a naprosto rozeznatelný rukopis Wolfmother, kterému kromě skvěle poskládané souhry kytar, rytmiky a klávesových nástrojů dominuje typický Stockdalův vokál. Z tohoto pohledu nelze prakticky nic vytýkat. Skladby jedou svižně jedna za druhou, a i když dost možná nedosahují hitovosti těch z debutní desky či z alba Cosmic Egg, jsou to stále výborná sousta, která si svoje místo pod sluncem najdou.
Menší měrou jsou zastoupeny pomalejší kusy, které staví na melodických motivech a často balancují na hranici vynikajícího songu (Baroness) a lehkého nevkusu (Pretty Peggy, Best of a Bad Situation), u kterého cítím (možný) tlak producenta na to se zalíbit za každou cenu.
Bolestí „Victorious“ číslo jedna dva tři je tradičně zvuk. Wolfmother vždycky brousili zhurta a nejinak je tomu i na novince, která je z hlediska poslechového komfortu příšerná a odpůrcům praktik Loudness War dává snadno střelivo do kanónů. Lze jen doufat, že na internet opět unikne nemasterovaná verze podobně jako u prvních dvou desek. Bolestí menší je pak předvídatelnost a víceméně nulový posun oproti historii, což je samozřejmě dvousečná záležitost, protože stejně tak lze čekat jen a pouze výborné songy, tyto dostat a být pak naprosto spokojen. Proti tomu ani popel.
„Victorious“ je prostě ve všech ohledech sázka na jistotu a důstojný pokus o návrat na scénu ve velkém stylu. Hrany ostřejšího rocku z debutu jsou obroušeny, City Lights by klidně mohli nahrát The Strokes a snaha udělat dojem je přímo hmatatelná. Což není ani špatně, ani to z nahrávky nedělá špatné album. Jen je třeba si tenhle kontext přiznat a z tohoto směru k novince přistoupit. Nic víc, nic míň.
Autor hodnotí:
Čtenáři hodnotí:
Tvoje hodnocení:
Label:UMe
Vydáno:Únor 2016
Žánr:hard rock
Andrew Stockdale – zpěv, kytara, baskytara
Ian Peres – organ
Josh Freese – bicí (1, 2, 3, 4, 7, 9 a 10)
Joey Waronker – bicí (5, 6, 8, 11 a 12)
host:
Brendan O'Brien – produkce, mix, perkuse, organ, piano, kytara
1. The Love That You Give
2. Victorious
3. Baroness
4. Pretty Peggy
5. City Lights
6. The Simple Life
7. Best of a Bad Situation
8. Gypsy Caravan
9. Happy Face
10. Eye of the Beholder

Wolfmother
New Crown

Autumnist
Anatomy Of Shadows

Mostly Autumn
White Rainbow

Sepultura
Quadra

Marilyn Manson
Lunchbox (SP)

Tombs
All Empires Fall (EP)

Blut Aus Nord
777 - Sect(s)

Devin Townsend Project
Transcendence

Dark Suns
Everchild

Slice the Cake
Odyssey to the West

Moanaa
Embers
Deus Deceptor je nová melo-deathmetalová banda ze severu Finska, které 15. ledna vyjde debutové album Eternal Eclipse. Stane se tak pod labelem Invers...
20.11.2026Deathmetaloví filozofové Contrarian jsou zpět se svým šestým studiovým počinem – Escaping Depravity. Album vychází 27. listopadu u labelu Willowtip.
19.11.2026Nejnovější videoklip z alba My Heart Has No Home od domácí kapeloy Awrizis je ke skladbě Chiroptera. Klik SEM.
19.11.2026Hlásí se Björn ze Stockholmu a jeho atmo-blackový projekt Isvidd, a to s nově vydaným singlem Scars of a Thousand Lakes. Poslech ZDE.
19.11.2026V pátek 27. listopadu se v pražském klubu Subzero potkají dvě kapely, které posouvají hranice současného kytarového experimentu a těžkotonážní psyched...
© ECHOES 2012, All Rights Reserved
Logo & web design by © Ondrej Hauser
Code by Ivosch
Runs on © iSys
Všechny články a recenze na stránkách echoes-zine.cz podléhají licenci Creative Commons
Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Unported.