Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Wormfood - Posthume

WormfoodPosthume

Jirka D.1.9.2011
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: Technics SL-PG390 / Technics SA-EX140 / Dexon Adagio 70
VERDIKT: Všeho všudy zajímavá deska plná nálad vyvěrajících z temných a odlehlých zákoutí lidské duše, zpracovaná s patřičným umem a lehkostí. Všechno se zdá být zpočátku jednoduché a jasné, ale tohle album je hluboké, tajemné a plné překvapujících zákoutí, které je potřeba hledat, být na ně připraven a zároveň být dostatečně odolný, protože břímě je to náročné a přelétnuté povrchním zrakem může budit dojem zátěže lehké a snadno zvládnutelné ... a ono může být všechno jinak. Hledači, pátrači, dekadenti, básníci i vy pouze zvědaví! Tohle je album pro vás!

I když jsem ve Francii nikdy nebyl, její kultura je mi blízká. Mám rád francouzskou literaturu druhé poloviny 19. století a počátku století následného, francouzské sýry (i ty by šli nazvat kulturou) a francouzskou kinematografii v míře omezené mým znalostem. Celkově mám dojem, že naturelem je náš národ tomu francouzskému poměrně blízko, možná i proto jsme upírali k Francii tolikero nadějí před Mnichovským diktátem. Podobný vztah a jistou podobu lidského nitra cítím i u národa ruského, především v oné literatuře je to hodně znát. Historie nás ovšem poučila, že to s tím souzněním nebude tak horké, i když mám stále dojem, že velký ranec špíny si na svých bedrech nese česká svině.

 

Poslední dobou se k těm mým oblíbeným francouzským atributům přidávají i metalové kapely a hudba obecně. Asi bych pochybovačně kroutil hlavou, kdyby mi někdo před několika málo lety tvrdil, kolik že kapel ze země galského kohouta budu poslouchat a jaká velká jména to v prostředí, ve kterém se pohybujeme, budou. Každému asi naskočí nějaká asociace ve spojitosti se jmény jako Gojira či Hacride, Neigeho projektem Alcest, vynikajícími Dirge či již nefungujícími blázny Carnival In Coal. Právě poslední zmíněná parta má k té dnešní, Wormfood, poměrně dost blízko, aspoň co se účastníků týká, s tou hudbou se budeme pohybovat přece jenom v jiných, ač stále poměrně avantgardních vodách.

 

Wormfood jsem zachytil teprve s touto deskou, Posthume jméno její, vydaná v prvních dnech tohoto roku. Za ten čas čítající ždibec přes půl sezóny jsme si mezi sebou vytvořili takový podivný vztah obezřetného obdivu a stále se vyvíjejícího pozorovatelského zájmu. Ono snad ani nešlo jinak, hudba rozhodně není jednoduchá a s časem a počtem poslechů se značně proměňuje. Především to ale chce udělat si skoro hodinku volněji, klid od ostatních činností a zaposlouchat se do zhudebněných pocitů, niterného smutku a výrazné melancholie, která je z alba cítit. V případě Wormfood nejde jen o hudbu samotnou, dochází zde k zajímavému prolínání nálad od bezvýchodného odevzdání se osudu po revoltující vzpouru, bezútěšnou rozervanost a následný zmar z neúspěchu. Posledním dílkem do celkové skládačky pocitů jsou jisto jistě texty, leč tady jsem mimo hru, protože francouzština (ač skvělá a bezvadně se hodící) není z jazyků, kterým bych se dorozuměl.

 

Album plyne převážně volněji, a i když kytary mnohdy vyřezávají ostřejší hrany, celkový dojem je spíše poklidný, navenek srovnaný. Emoce pulzují především pod povrchem, na první pohled skryté, odhalované jen podmanivou hlasovou deklamací El Worma (hlavně potom ve čtvrté Passage A Vide je přednes úžasný). Hudební zastřenost je dokreslována nejen klávesami / klavírem / varhanami (v hymnickém závěru EWB28IF), ale i netradičním sitarem a elektrickou tanpurou v podání Paula Benta (Carnivore), jehož zásluhou se hned v první skladbě Les Noces Sans Retour ocitáme v prostředí opiového doupěte, vše se zahaluje hustým, opojným dýmem, mysl se zatírá, je unavená, zklidněná a celé album je vlastně zase před námi. Návyková záležitost.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

asphyxia / 30.11.21 12:23

To mám radost, že zrovna pod tímhle albem se rozvinula takováhle diskuse o přístupu k psaní, kterou shodou okolností vedeme s Lomikarem už asi od roku 2016. Při poslechu Kwade Droes minulý týden v noci při cestě domů jsem si zrovna říkala, jestli a jakým způsobem bych byla schopná někomu druhému popsat, jak to zní. A při pokusu pojmenovat to jsem upřímně tápala prázdnými rty. Pro mě podstata toho, co chci od hudební recenze, je přiblížit danou hudbu čtenáři, ať už jakýmikoliv prostředky. Obkreslit ji slovy. Victimerova recenze mě potom o to víc potěšila, nakolik naplnil nelehký úkol vytvarovat prožitek z poslechu takovéhle sonické anomálie do slov; a nakolik skrze jazyk, jaký zvolil, ukázal, jak ta hudba "vypadá". Rozumím očekávání čtenáře, že při čtení jde primárně po rychle identifikovatelných tagech typu žánr, příměrech k jiným kapelám nebo pokusech zasadit album do specifické hudební rodiny či období, které mu pomáhají okamžitě se zorientovat. Ani jeden přístup nevylučuje druhý, pokud jsou podpůrné při cestě vystihnout hudbu, jak jen je to možné. Nicméně u komplikovanějších či komplexnějších tvarů je podle mě nezbytné až za vrstvu faktografie, do lóru imaginace, sáhnout, protože běžné reálie prostě nestačí. Victimerův styl pak ve výsledku nevnímám jako upocenou snahu o verbální exhibicionismus, ale naopak mi pomohla pojmenovat bizarní kompozice neuchopitelného charakteru, kompozice ze světů nehumánních a (kdybych použila slova strýčka Lovecrafta) vymykajících se popisu. Takže díky!

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky