Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

I když jsem ve Francii nikdy nebyl, její kultura je mi blízká. Mám rád francouzskou literaturu druhé poloviny 19. století a počátku století následného, francouzské sýry (i ty by šli nazvat kulturou) a francouzskou kinematografii v míře omezené mým znalostem. Celkově mám dojem, že naturelem je náš národ tomu francouzskému poměrně blízko, možná i proto jsme upírali k Francii tolikero nadějí před Mnichovským diktátem. Podobný vztah a jistou podobu lidského nitra cítím i u národa ruského, především v oné literatuře je to hodně znát. Historie nás ovšem poučila, že to s tím souzněním nebude tak horké, i když mám stále dojem, že velký ranec špíny si na svých bedrech nese česká svině.

Poslední dobou se k těm mým oblíbeným francouzským atributům přidávají i metalové kapely a hudba obecně. Asi bych pochybovačně kroutil hlavou, kdyby mi někdo před několika málo lety tvrdil, kolik že kapel ze země galského kohouta budu poslouchat a jaká velká jména to v prostředí, ve kterém se pohybujeme, budou. Každému asi naskočí nějaká asociace ve spojitosti se jmény jako Gojira či Hacride, Neigeho projektem Alcest, vynikajícími Dirge či již nefungujícími blázny Carnival In Coal. Právě poslední zmíněná parta má k té dnešní, Wormfood, poměrně dost blízko, aspoň co se účastníků týká, s tou hudbou se budeme pohybovat přece jenom v jiných, ač stále poměrně avantgardních vodách.

Wormfood jsem zachytil teprve s touto deskou, Posthume jméno její, vydaná v prvních dnech tohoto roku. Za ten čas čítající ždibec přes půl sezóny jsme si mezi sebou vytvořili takový podivný vztah obezřetného obdivu a stále se vyvíjejícího pozorovatelského zájmu. Ono snad ani nešlo jinak, hudba rozhodně není jednoduchá a s časem a počtem poslechů se značně proměňuje. Především to ale chce udělat si skoro hodinku volněji, klid od ostatních činností a zaposlouchat se do zhudebněných pocitů, niterného smutku a výrazné melancholie, která je z alba cítit. V případě Wormfood nejde jen o hudbu samotnou, dochází zde k zajímavému prolínání nálad od bezvýchodného odevzdání se osudu po revoltující vzpouru, bezútěšnou rozervanost a následný zmar z neúspěchu. Posledním dílkem do celkové skládačky pocitů jsou jisto jistě texty, leč tady jsem mimo hru, protože francouzština (ač skvělá a bezvadně se hodící) není z jazyků, kterým bych se dorozuměl.

Album plyne převážně volněji, a i když kytary mnohdy vyřezávají ostřejší hrany, celkový dojem je spíše poklidný, navenek srovnaný. Emoce pulzují především pod povrchem, na první pohled skryté, odhalované jen podmanivou hlasovou deklamací El Worma (hlavně potom ve čtvrté Passage A Vide je přednes úžasný). Hudební zastřenost je dokreslována nejen klávesami / klavírem / varhanami (v hymnickém závěru EWB28IF), ale i netradičním sitarem a elektrickou tanpurou v podání Paula Benta (Carnivore), jehož zásluhou se hned v první skladbě Les Noces Sans Retour ocitáme v prostředí opiového doupěte, vše se zahaluje hustým, opojným dýmem, mysl se zatírá, je unavená, zklidněná a celé album je vlastně zase před námi. Návyková záležitost.