Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Držet v rukou novou nahrávku Pearl Jam pro mou maličkost znamená vždy jakýsi druh státního svátku… jde přesně o ten pocit, jaký zažívají bezdíkovští die hard fans Karla Gotta, když Mistr spustí z obecního amplionu, nebo když po něm pojmenují náves. Zkrátka událost.

Sedm let je sice poměrně dlouhá doba, nicméně pořád lepší, než třináct. Navíc, pokud někteří z vás pamatují jakousi původní falešnou ochutnávku nové desky You Can´t Deny Me, zaplaťkdokoliv za prodlouženou čekačku, jelikož nudnější, předvídatelnější, vyčpělejší skladbu Pearl Jam do té doby snad mezi prostý lid nikdy dříve nevypustili. Brrr. Kdeže ty předloňské ledovce plují… 

Těžko říct, zda hlavním původcem nejdelší časové prodlevy mezi dvěma řadovkami bylo hledání vhodné inspirace nebo chcete-li konceptu. Za nějaký ten pátek na scéně bylo řečeno skutečně mnohé a v souvislosti s dřívější tvorbou i veřejně známými postoji jednotlivých členů kapely je orámování aktuálního rozpoložení globálním tématem vlastně celkem logickým vyústěním. Upřímně, vůči podobně “velkým” projektům trpím dlouhodobě lehčí formou averze. Namátkou mě napadají poslední počiny PJ Harvey nebo Rogera Waterse, které mi přijdou už poněkud přes čáru ve smyslu pasování sebe samých do pozice kazatelů, moralistů dávající na odiv svá ega. V tomto ohledu zůstávají Pearl Jam naštěstí stále při zemi. V textech opět nadmíru poutaví, s citem pro hloubku sdělení podaných formou nutící k zamyšlení, hledání. Způsob, jakým se zhostili poměrně slušné výzvy, jde mnohem dál a ve výsledku disponuje širším dopadem, než pokusy dvou výše zmíněných světových veličin. 

Nicméně kvalitní textová složka zasazená do zajímavého konceptu sama o sobě ještě jaro nedělá. Hudebně Pearl Jam ani tentokrát nijak zvlášť nepřekvapují a vykračují v rámci koridoru vymezeného během plus mínus dvaceti let nazpět. Syrovost Yield, zasněnost Binaural i odlehčenost Backspacer, špetka koření v podobě netradičního užití programovaných bicích dopřávající především Dance Of The Clairvoyants nádech dříve neslyšeného syntetického experimentování. Minimálně první polovina alba snese bez vytáček nejpřísnější měřítka. Pět zastavení, každé svým způsobem jiné a originální, poutavé, probouzející touhu chtít stále víc a víc. S postupující stopáží ale efekt prvotní energetické infuze pozvolna vyprchává a krůček po krůčku přichází vystřízlivění. Seven O´Clock funguje drtivou většinu velkorysých šesti minut především jako zajímavý podkres Eddieho textu podaného jako vždy společně s plnými hrstmi emocí. Pokud ovšem necháte obsah jeho sdělení plavat po proudu, kromě několika zajímavých zvukových efektů mnoho silných stavebních kamenů nezůstane. Stejně tak následující rozjuchaná Never Destination, skoro bych řekl zatoulaná Backspacer záležitost, tak nějak zdvořile prosviští kolem, nabere na štangli Take The Long Way stydlivě pošilhávající po World Wide Suicide až k závěrečným Eddieho procítěným vzpomínkám na návrat do divočiny. Krásné Comes Then Goes, jednomu z vrcholů alba, jemuž prakticky nelze cokoliv vytknout a zasněnému rozloučení River Cross, důstojné tečce téměř hodinové desky, opětovně zvedající lehce uvadající standard nastolený úvodem.

Téměř nekritické nadšení prvních několika poslechů malinko prošumělo. Čerstvá zamilovanost je ta tam, ale nic ve zlém, máme se rádi a na stavu věcí nehodláme nic měnit, ani po lehkém rozčarování z jinak nádherné vinylové edice. Konkrétně její zvukové podoby především na koncích všech tří stran. Bob Ludwig, jakožto masteringový inženýr, platí hezkých pár desetiletí za uznávanou kapacitu v oboru, ale tentokrát i přes jinak příjemný, odlehčenější zvuk v porovnání s CD verzí poněkud narazil na limity asfaltového kotouče. Nejcitelněji úpravy masteru odnáší v negativním slova smyslu skladby Quick Escape a Take The Long Way, kde kromě rozzrněného vokálu prakticky kompletně podlehl digitálnímu rozkladu Cameronův činel. Chcete-li slyšet novou desku Pearl Jam v nejlepší dostupné kvalitě, pořiďte si CD verzi, která zmíněné úpravy překousala s hlavou vztyčenou, navíc nezůstanete ochuzeni o impozantní artwork, knížku, texty…  anebo otevřete YouTube, zapojte alespoň malinko slušnější klapky, případně aparaturu podporující stream a máte vymalováno. Vítejte v realitě roku 2020. Smutné? Zřejmě jak pro koho...