Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
XIII. Století - Amulet

XIII. StoletíAmulet

Bhut12.4.2010
Zdroj: CD (# 01 0065-2 331)
Posloucháno na: Sony CMT-NEZ3, 2x 10 W
VERDIKT: Skupina, vzniknuvší na troskách punkové formace se umě chopila nového lana. Našla svou tvář v novém odkazu hudební éry devadesátých let a lehce našlapuje na její nově vytvářející se půdu. Snadno je znatelný dovětek punkového koření, ovšem začínají se rýsovat křivky pozdější tvorby, zastoupeny zejména v textech.

Začátek devadesátých let dvacátého století. V hudbě nejen metalové a rockové nastávají novější a novější hudební žánry a styly. Některé vznikají kombinací, jiné se distancují od ostatních a vzrůstají od sebe sama a zapouští nemalé kořeny. Jedním z oněch nových stylů jest gothic rock. Vlna, která následovala po punkové éře. Po punku, který byl pravý a nepřikrášlený, žádné moderní pojetí rádoby punku s kapelami, které spíše spadají do žánru pop, nežli punk. Žádné kapely s vizáží pubertálních adolescentů, kteří ještě netuší, kam se ve společnosti hodlají zařadit. Ale to jsem trochu odbočil. Nástupcem punkové éry se stala hudební odnož ovlivněná hororovými výjevy a temnými záležitostmi. Mnozí tomuto stylu dali do vínku jméno gothic rock. 

V našich tuzemských krajích vznikala hudební tělesa, která se chtěla rovnat světoznámým BauhausSisters Of Mercy a podobně. Jednou z těchto kapel bylo a je XIII. Století. Skupina vzniknuvší na přelomu devadesátých let. Skupina se svým původem zakořeněným v punku. Mnohým se jistě vybaví jejich původní jméno, které bylo HNF, což ve zkratce znamenalo Hrdinové nové fronty. Nadějná punková anarchistická formace. A jak šel čas, přicházely stále nové a nové vlny hudebních odvětví. Kapela se začala přetvářet. Ve směs se do dnešních dnů stále vyvíjí. Ostatně jejich důležitým mezníkem v historii zůstává rok 1990, kdy se skupina zcela přejmenovala a přehodnotila své dosavadní hudební zaměření. 

Netrvalo dlouho a v roce 1992 tu máme debutové album kapely, jejíž jméno zní XIII. Století. Svůj prvotní počin pokřtili magickým názvem Amulet. Na desku vtiskli deset skladeb, které se nesou spíše ve více rockovém, než gotickém stylu. Na albu se nachází dobře znatelný dovětek punkové dekády. Celek má vizáž takovou syrovější a rockovější. Má vcelku dobrý zvuk a rozvržení. Ovšem určitě bych vytkl element, který v mnohých pasážích shledávám těžko stravitelným. Jedná se o zvuk bicích, jsou zde totiž mnohdy zastoupeny v podobě elektronického bubeníka, čili samplů. Může se jednat pouze o zdání, ale zcela nepřehlédnutelné. Bohužel ubírá tento prvek na celkovém lépe hodnotícím dojmu. Lyrika písní lehce nastiňuje směr, kterým se hodlají hudebníci nadále ubírat. Skrývá v sobě totiž opěvování tajemnější stránky společnosti – okultismus, magii a podobně. Booklet desky autoři nechali vcelku strohý, se základními údaji o albu. Přejdu tedy rovnou k rozpitvání útrob počinu.

 

První vteřiny rozeznívají zvuky jakési zrychlené písně, které tak trochu zní jako Šmoulové. Nabízí se vysvětlení, že skupina chtěla navodit atmosféru hororové tématiky, jelikož zvuky jsou chaoticky a nepravidelně zesilovány a rozmístěny. Mezi to vše se ještě občas vmísí zakvílení kytary. Zhruba po jedné minutě trvání této obdoby intra se rozezní prvotní skladba, která nese jméno Hororový sen. Chlubí se dobrou melodií s trochu na punk odkazujícím refrénem. Nese se ve středně rychlém tempu, ale i přes tento jev, má jakousi svižnost a dynamiku. S druhou skladbou Tělo na kříži, přichází obdobná charakteristika písně. Teprve třetí song Justina se pyšní o něco málo pomalejším nábojem. Píseň má chytlavý refrén a dobré melodie, jedna z nejlepších věcí objevující se na tomto díle. Jistou změnu posluchač jistě zaznamená v páté Růže a kříž. Nyní nás obklopí snová nálada navracející vůni pradávné historie. Vrátíme se do dob, kdy kultů a různých sekt bylo přehršel. Jednou z nich byli Rosenkruciáni. Spolek, který halí mlhovina tajemství. O jejich vzniku nejsou dodnes patrné žádné pádné a stěžejní informace. Mnozí jsou dokonce názoru, že toto bratrstvo nikdy neexistovalo. Pravdu nechme však historii a dějinám, psaným jinotaji. Inu, skladba pojednávající o těchto podivínech spadá do žánru balad a má vskutku povedený skelet. Akustickou kytaru zpočátku doprovází jen melodický zpěv, ale po zaznění prvního refrénu do hry vplují i bicí nástroje společně s basovou kytarou. Po malém výletu do pomalých hudebních vod nastává návrat. Bytosti se postarají o dostatečné probuzení. Díky své melodii značně připomínající titulní píseň, svižnějšímu, leč chytlavému refrénu a lehkému nádechu punkového koření. Sedmou skladbu rozjíždí umělý, až syntetický zvuk bicích nástrojů, poměrně nelibý. Jinak se jedná o celkem kvalitní song s pomalejšími rysy. Temnější a téměř rituálně znějící skladbou zůstává osmá Oheň v kruhu. Své růžky z průměru též vystrkuje poslední záležitost, kterou je Transilvania. Velmi zdařile melodická, s líbivým refrénem a celkovým propracovanějším feelingem. Příjemná tečka za tímto dílem.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky