Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Tak si zase na pár minut potemníme. Necháme se zlákat pozoruhodnou tvorbou kozlích zjevení, jenž si říkají The Devil And The Universe a libují si v instrumentálním podrývání poslední špetky naděje. Pojďme si spolu s nimi projít pár metrů zhasnutou krajinou, zalapat po dechu po zvráceném zážitku, nebo se rozběhnout po poli v domnění, že kousek za ním je civilizace a tudíž snadná pomoc. Jaké je pak překvapení, když tomu tak není. A trvá to už čtyři alba.

Je jednoznačné, že tvorbu rakouské kozlí jednotky musíme pojmenovat jako mystickou, ponurou, zkrátka takovou, která pomáhá provázat mysl s odvrácenou stranou dobra. A to mají malí i velcí gotici (a jim podobní) rádi. Nechat se odklonit od světla a s roztomilým šklebem ve tváři vtáhnout do prostředí zakázaného ovoce. Tam, kde vládne napětí a děsivost si podává ruku s vnitřní nadržeností. Vždyť přece pořád platí - nejvíc přitažlivé je to, co se nesmí. A zrovna tak to funguje i v rámci produkce elektronického čarodějnictví The Devil And The Universe.

Jaká tedy novinka těchto tajemných stvoření je? Atmosféricky i hudebně se drží blátivých stezek, kde vládne opar a deka na pozitivně nastavené části mozku. Znovu nabízí chytlavé spojení tmy s chutí podráždit ucho sladkostí, kdy jde strach do pozadí a vítězí zvědavost. Každý se může chytit. Na novince je ale tohle chytání o něco méně frekventované. Folk Horror je albem pohrouženým do svých deštěm promoklých epizod a až tolik chytlavosti (kromě skvělé Willow Dance) nenabízí. O to víc však dodržuje dané téma a hledá si nové výrazové cestičky, jak obohatit dosud známé kozlí excesy. Je zřejmě tím nejgotičtějším albem diskografie kapely, už jen proto, že plnými doušky uchlastává z lahve starých hororových filmů a jejich klišé.

Jednoduchá údernost a zapracování post industriálních, EBM, či post punkových momentů, jako tomu bylo na Haunted Summer, je ta tam. K mání není ani vznešená mystika Benedicere, kde se Dead Can Dance na chvíli stali duchy v prostěradlech a drze provětrali nádvoří. Každá ze tří předchozích desek má své kouzlo, zvláštní fluidum a je schopna zajistit zvýšené vnímání. Většinou na hodně solidní úrovni.

Ani s novinkou tomu není jinak, ale co se týká vnímání, mám ji spíš jako pozadí. Pozadí klidného večera o samotě i jako pozadí dosavadní diskografie The Devil And The Universe. V minulosti mne tahle kozlí farma strašidel uspokojovala víc. Jde o pojetí alba, o jeho rozvíjená témata, která si sama o sobě berou co potřebují docela inteligentně, ale skutečná uhrančivost a kousek geniality mi chybí. Mám zkrátka raději dynamičtější projev kapely a pokleslým horůrkem také zrovna neprokládám své domácí povinnosti. Diskotéka The Church Of The Goat mě vyloženě prudí, ale to už je pak pouze o tom, kdo má kde svou hranici vkusu. Mně už na konci alba trpělivost pomalu dochází a hranice je o jednu šlápotu v kaluži překročena...

Folk Horror je možná tou nejzvláštnější a nejodtažitější deskou v diskografii The Devil And The Universe. Možná ji stále neumím pochopit a možná mi v její temnotě něco uniká. Tak či tak, něco mi na ní schází a ze všech alb kapely ji poslouchám s nejmenším zaujetím. Přesto nadprůměr, to bezesporu ano.