Recenze: XIII. Století

RECENZE

/ zpátky na seznam recenzí

XIII. StoletíDogma

Bhut22.8.2010

Zdroj: mp3 (320 Kbps)

Posloucháno na: Sony CMT-NEZ3, 2x 10 W

VERDIKT: Velice povedená deska s chytlavými písněmi. Další záznam do diskografie vepsaný zlatou barvou. Posluchače jistě potěší skladby jako Prokletí domu slunečnic, či Dogma.

Další řadovou desku si kapela XIII. Století nechala pro rok 2009, tedy s čtyřletou odmlkou. Nová deska nese jméno Dogma. Kapela se lehce navrátila ke svým kořenům. Hudba už není tolik experimentální a elektronická, jako tomu bylo na albu Vendetta. Je kladen více důraz na rockový projev. Samozřejmě stále se hudba této skupiny vyvíjí a tak není divu, že se v jednotlivých skladbách posluchači dopřává modernějšího pojetí gothického rocku. Avšak kapela si stále drží svou osobitou tvář, dle které je mnozí bezpečně poznají. Bylo by celkem trapné setrvávat na jednom bodě a omílat neustále ty samé prvky dokola. Skupina XIII. Století se neustále rozvíjí a spolu s ní i jejich smyslná a okouzlující hudba. Proto má deska takový uhlazený čistý zvuk, jelikož se jí také dopřálo velké péče. Vzniklo tak kvalitní dílo, které skvěle zapadne mezi své ostatní bratříčky v celkové diskografii této sestavy.

Album otevírá intro pojmenované Labyrinth. Slyšet jsou v něm různé povzdechy a pazvuky. Netrvá dlouho a máme zde první píseň Kabarette Voltaire. Milá svižná veselejší skladba, které dominuje hra baskytary. Trojka jménem Katakomby má trochu nervózní atmosféru, oproti tomu vydařený anglicky zpívaný refrén. Další píseň Hypnotizer má temně pomalé tempo s mrazivou atmosférou, avšak příjemnými melodiemi. Trochu experimentálním začátkem začíná pak skladba Černé slzy. Zbytek písně tvoří živější rockové jádro. Cyber gothický charakter má pomalá působivá skladba La Femme Fatale. S prapodivného snění pak probouzí Měsíc lovce. Další milá příjemná středně rychlá skladba. Výborným songem celé desky je Prokletí domu slunečnic. Skladba asi nejvíce podobna starším deskám a písním. Lehce pomalé tempo se záhadným závojem. Velice příjemná věc na poslech. Devátá předposlední písnička nese jméno jako album celé, čili Dogma. Jako hudební doprovod slouží pouze klávesy. Tato píseň by se dala přirovnat ke starším kouskům jako Stigmata Vampire, či Květy zla. Závěrečnou poslední píseň vytváří takové outro pojmenované Martyrium, tvoří ho improvizovaná hra na klávesy zakončená povzdechy.

Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:

DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Lomikar / 24.7.18 10:18

Jo, je to bezpochyby špatně, každý má na to nějakej názor, dle mě se tohle dá vyřešit časem až se usadí prach a hlubší integrací, kdy prostě další generace si budou muset uvědomit, že podrývání letitých autorit je taková hezká evropská vlastnost. Já si ale hlavně myslím, že třeba většina těch kapel se ostatním náboženstvím tolik nevěnuje, protože jsou to povětšinou kapely z území s jinou, křesťanskou minulostí. Vždyť v estetice třeba evropských kapel se neustále objevují kulisy opuštěných chrámů, dómů, osamělých soch a jiných sakrálních staveb uprostřed ničeho, které budí zdání věčnosti a neměnnosti, přičemž jsou nám povědomé z historie, naší krajiny a nějakého kulturního dědictví. Pro nás evropany je v dědictví křesťanství stále skryto mnoho ticha a tajemství, proto je to logicky lákavější jej hudebně zpracovat než řekněme islám, který se pro nás bohužel stal kulturním šokem a tím pádem nějaký extrémní hudební reakce na něj v současné době by se svezly nejspíš na vlně toho šoku. Navíc pokud chceš se něčemu postavit, musíš to nejprve poznat a tuhle aprobaci tu má fakt málokdo, obzvláště z extrémní hudební scény. Proto si myslím, že to ještě bude chtít čas, ale i tahle studna se bude časem otevírat.