Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Pro všechny nadšence, kteří skáčou radostí, že jejich oblíbená kapela vydala další desku, musím předznamenat, že radosti stačí jen půl. To proto, že album Frankenstein je něco mezi řadovkou a kompilací. Spíše bych se klonil k té kompilaci… Ano, XIII. Století má venku další studiový kousek, na kterém se leskne osm skladeb a… chvilka napětí… na něm jsou pouhé dvě nové skladby. Takže pokud držíte kapelu v pozornosti pravidelně a věnujete se všemu, než jen velký deskám, pak můžete být lehce smutní.

Píšu lehce smutní, protože nahrávka jako celek funguje na výbornou. Aby ne, když jde o silné skladby, z nichž mají některé už několika roky prověřený status. Ale bez ohledu na stáří písní je z alba cítit soudržnost a především perfektní náboj. Obecně se dá album přirovnat k Intacto nebo Dogma, to kvůli takové obecné struktuře, kterou tato alba mají. To znamená svižný úvod, pár zádumčivých proložek a pomalý a přesto náležitě působivý závěr. Ale pojďme to projít.

Frankenstein otvírá stejnojmenná skladba, která je první ze dvou nových kousků. Tuto věc šlo slýchat již na nedávných koncertech a právě v dojmech z jednoho takového jsem se zmínil, že ty prvotní mi evokovaly paralelu k Abysmal Grief. To díky tajuplnosti a jisté primitivnosti (v dobrém slova smyslu). Jisté je, že tahle věc má opravdu silný refrén, který čas od času skáče na mysl. Takže kolik blesků, tolik ran; vivat vivat underground… to je samozřejmě moje šprýmová verze, ale furt mi to tam leze, no. Nicméně tenhle kousek je vážně povedený a nedivím se, že stanul jako titulní a otvírá celou nahrávku. Nový věk temnoty pokračuje v živelném tempu, ale lyrikou se chytá hořké současnosti. Přeskočím ambientního Fausta a postesknu si nad zařazením coveru Karneval. Tahle věc už vyšla na prvním výběru největších hitů z roku 2001. Já vím, že jde o letitou koncertní tradici skupiny, ale už se mi tenhle šlágr poněkud ohrál. Ačkoliv se mi zamlouvá jeho řezavý zvuk a bezesporu chytlavý průběh, prostě už jsem těch Karnevalů naposlouchal víc, než bych možná chtěl.

Následuje druhá novinka, kterou je věc Chaotica, což je taková Nebe pod Berlínem z minulého alba. Ten charakter je velmi podobný. Fénix kdysi otvíral další výběrovku, tentokrát šlo o dvojdisk Ritual. Ta věc má jiskru, takže její zařazení je mi sympatické. Bohové na strojích je vyzobnutá skladba z třetího disku výběrovky Horizont událostí, která tvoří zajímavý doplněk celé diskografie a Petrovy sólové tvorby. Navazuje na někdejší synth projekt Land Of Bizarre a později (právě na zmíněném trojdisku) projekt Hindenburg. Závěrečná Evropa je jakési memento a stesk, ze kterého dokáže pěkně zamrazit, dáte-li si do souvislostí textovou složku. Ale snad nemusím nikomu vysvětlovat, že XIII. Století není jen o muzice, ale především i o textech, které jsou vždycky prvotřídní.

Na jednu stranu škoda, že toho nového není více, na stranu druhou je to po necelých třech letech další zásek do police, takže jakési připomenutí, že je s kapelou stále nutné počítat. A já s nimi počítám velmi rád a dlouho. Určitě jde o dobrou desku, která jistě svěže zapůsobí na každého, kdo nemusí mít nutně všechny bestofky a vystačí si s klasickými studiovkami. Pak bude album patřičně působivé. Ti další si musí vystačit s dvěma novými kusy, avšak ve velmi semknutém balení ostatních písniček. Výsledek je chytlavý gothic rock s výraznými refrény i několika tajemnějšími polohami, které byly pro tuhle kapelu vždycky naprosto typické. Basová linka sem tam vyjede do popředí, jako to bylo už na dávných válech Hněv andělů nebo Mistr Leonard. To jsou momenty, při kterých si vždycky uvědomím, proč tuhle kapelu žeru. Prostě klasika a kapelní jistota, která stále funguje a působí efektivně.