Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Začnu trochu víc zeširoka, abych se ospravedlnil z hamounského zabrání recenze na toto album. Možná jste už zaregistrovali na našich stránkách soubor recenzí na především řadové nahrávky legendy tuzemského gothic rocku - XIII. Století. Autor těchto článků je jediný - já. Proč zrovna já? No, zkrátka proto, že tahle kapela pro mne znamená víc, než se může zprvu zdát. Bez obalu přiznávám, že jde suverénně o mou nejoblíbenější tuzemskou kapelu vůbec. Důvod je prostý - když jsem v roce 2000 na kazetě od svého strýce dostal kopii alba Metropolis a v té době jsem nic podobného absolutně neznal, propadnutí tak tajemné a temné hudbě bylo vlastně samozřejmostí. Spolu s ním to byl i start do vědění okultismu a mystiky jako takové. Byl to čas, který byl osudný a zlomový pro mé vnímání (nejen) hudby. Už proto pro mne má kapela XIII. Století zvláštní význam a nedám na ni dopustit. Jakožto někdejší novopečený benjamín v řadách Innocence-music jsem se hodlal blýsknout sérií povídání o řadových deskách téhle kapely. Jak to (ne)dopadlo, si můžete přečíst i na stránkách Echoes. Mohl bych se za ta slova plná mladického nadšení možná i stydět, ale jde o čistou reflexi nějakého období a já budu jen rád, když ty recenze budete brát trochu s rezervou. Toliko pro vysvětlení toho proč já a proč tolik čtiva o téhle kapele, dnes již právem zapsané do Galerie legend ankety Břitva.

Poslední řadové album Dogma je na světě už sedm let a od těch dob uběhlo spoustu netrpělivého vyhlížení nástupce a rovněž i nebetyčné zatracení kapely, že již nic nového nepřijde. Naštěstí nás skupina neustále udržovala v pozoru pomocí vydávání různých raritních, či jinak zabarvených kompilací, potažmo koncertních záznamů. Vždy jsem si říkal, co nového asi uslyším, zda konečně dojde na vydání prehistorických skladeb z různých dem ať už prvotin jako Nová Drakulomania, či pozdější raritky Black Ritual. Ani nevíte, jak moc bych si přál vidět další CD edici sebraných pamětí všech demo nahrávek s podtitulem Tajemství gothických archivů III. To bych byl opravdu štěstím bez sebe. Tím ale nechci snížit význam kompilací jako Horizont události, ale prostě pasu po šťavnaté, leč opomíjené historii. Ale vraťme se k novince.

Album Intacto lze dobře srovnávat s minulou tvorbou kapely. Především s albem Dogma, se kterým si je nahrávka podobna hlavně po kompoziční stránce. Jsou to detaily, ale třeba shodný počet skladeb (osm), nebo velmi podobně provedený digipak (čtyř panel s vloženým bookletem) s nepříliš líbivou grafikou. Tady bych se na chvilku pozastavil, neboť výjev, kterým je Intacto obdařeno, nemá špatné zpracování a vlastně k tvorbě kapely pasuje pěkně, ovšem ta podobnost s motivem desky Werewolf je víc než zřetelná. Použití vlkodlačí (potažmo vlčí) hlavy s vyceněnými zuby tu už zkrátka bylo a upřímně tehdejší černobílé zpracování mi bylo mrazivě přívětivé. O to víc jsem zklamaný, že v celém bookletu alba se nenajde žádný obrázek navíc. Z minulosti víme, že XIII. Století nemívají ve zvyku otiskovat své texty do bookletů (však je Petru Štěpánovi vždy skvěle rozumět), čímž by se počet stran nejen zvětšil, ale i zpříjemnil, ale bohatší booklety už na pořadu dne byly. A jde právě o období alb Nosferatu - Vendetta, kde najdeme dostatek obrázků a fotek. Když si rozložím booklet desky Intacto, dostanu na straně jedné velký plakát titulního výjevu a na straně druhé čtveřici fotografií samotných hráčů kapely. To mi přijde trochu málo a vlastně jsem z toho docela smutný. Tak dlouho očekávaná nahrávka a tak mdlé až odbyté zpracování…

Již několikrát jsem zmiňoval srovnávání s tvorbou minulou a hodlám v nastoleném trendu pokračovat. Když se zaměřím na hudbu, dostanu bezesporu jedinečnou skupinu, kterou v naší zemi prakticky není s čím srovnávat. Respektive neznám žádného konkurenta, který by hrál takto pojatý gothic rock s jasným odkazem na post-punkové základy. Určitě začnete šermovat Bratrsvem Luny, avšak jejich hudební výraz je položený na jiných základech a jiným způsobem vnímání gotického světa. V rámci hudby určitě odlišné dějství. Ve výsledku budu těžko hledat konkurenta i v zahraničí. Přistupujme proto ke kapele jako k něčemu, co se jeví jako klenot tuzemské scény, který je třeba hýčkat. Už z toho důvodu musím srovnávat vlastně jen s vlastní tvorbou souboru.

Titulní song Intacto jest intrem, které se bohužel stalo spíše zbytečným až překážejícím subjektem. Určitě bych byl radši, kdyby desku otvíralo nervózně napjaté gradování situace, jako tomu je třeba na nedoceněné desce Gotika, či syrové Amulet. Samozřejmě by šlo začít okamžitě a pěkně zostra jako na Ztraceni v Karpatech nebo Vendetta. Pokud bychom však chtěli intro skutečně použít jako samostatnou stopu, určitě by nebylo od věci se inspirovat v minulých časech tolik povedených úvodníků, které slyšíme na deskách Nosferatu, Werewolf a Metropolis. Následuje osmero skladeb v klasickém duchu současné tváře XIII. Století. Soudobý výraz kapely je jasný a z celkového obrazu lze víc než přirovnávat právě k albu minulému - Dogma. Avšak jsou zde momenty a nálady, které se bezpečně odrážejí v kultovních dílech jako Nosferatu a Werewolf. Novodobější (rozuměj méně hororový a více samplovaný) zvuk se dá vystopovat i v kořenech sahajících do díla Vendetta. Kapela však nerecykluje, nekopíruje dávné postupy a motivy, na to je jejich vývoj příliš pestrý. Jednoznačně jede novým směrem a uvedené srovnávání se starší tvorbou je spíše důkazem toho, že si cestu k albu najdou všichni, kteří si kdy s kapelou zadali.

Mohl bych volně přejít k samotnému rozebrání všech skladeb jedné po druhé a vcelku bych si to dokázal i představit, ale proč nenechat posluchače trochu bádat?! Pokusím se navnadit dalšími zmínkami o tom, že na desce najdeme vše, na co jsme si za ta léta zvykli a zmizelo to, co jsme od kapely moc rádi neměli. Pokud přemýšlíte nad tím, co z alba zmizelo, tak je to především angličtina, respektive angličtina ve zpívané podobě. Takže žádný London After Midnight ani žádná Into The Garden Of The Delight, ačkoliv třeba Nebe pod Berlínem mi svou strukturou zmíněné skladby značně připomíná. Jde především o veselou výrazně chytlavou melodii, kterou si zpíváte při večerní sprše i ranním čištění chrupu. Prostě klasická návykovka, bez které by to ani nešlo. Milovníci vyloženě temných skladeb si nejspíš povzdechnou nad absencí těžkotonážních věcí ve stylu Květy zla, Vampire Woodoo, nebo Absinth. Ačkoliv drobná paralela na tyto opusy by se našla v podobě výtečného kousku Havran, jehož kompozice je dostatečně barvitá a postupně se rozvíjející. Perfektní věc, kterou jsem si velice oblíbil. Krom toho tu najdeme další budoucí koncertní trhák (alespoň tak na mne působí) Černá věž. Lze jen vyzdvihnout její typický vývoj a chytlavost, která je pro tuhle kapelu vlastní.

Zajímavě působí předposlední kus Nocturama. Na první pohled nevinně vyhlížející pomalejší věc stylově zapadající po bok Vítr z Karpat, Svatí na nebi nebo Zodiak. Ovšem poselství, které v sobě ukrývá text, je až zarážející vzhledem k lyrice, kterou se od pradávna XIII. Století prezentovalo. Záměrně nebudu uvádět souvislosti, aby se posluchač cítil trochu napjatě. Skoro to na mne působí, jako kdyby se kapela chtěla nenápadně, avšak stylově rozloučit. Mrazí mě z toho, ale možná jen hledám utajené podtexty tam, kde třeba ani nejsou. Každopádně sílu ta skladba má tak jako tak. Na první pohled se však zdá, že loučit se má až zcela poslední balada V slzách příštích dnů, která si nic nezadá se Svátkem hladových nebo symfonickou Justinou.

Když si to tak sečtu, skoro se zdá, že jsem z nového alba zklamaný. Ale nenechte se oklamat. Nová deska se mi líbí, je to jistota. Je to důstojně odvedená práce a silná nahrávka, která ani o píď nesnížila význam XIII. Století. Jsou na ní klasické kusy ať už skočnějšího rázu, či toho zádumčivějšího. Akorátní stopáž a dostatek chytlavých refrénů učinily z desky hitovou záležitost, která si zaručeně najde své místo i v živém provedení. Rozhodně tu nehledejme starší tajuplnost a gotickou až doomovou majestátnost alb Nosferatu - Metropolis. Varhany už nejsou tak temné a už nemají tu patřičně katedrální povahu. Pojítka na zmíněné období lze spatřovat zejména v kytarové přímočarosti s důrazem na rockovou rozvernost. Ale to už jsme mohli spatřovat na minulém album v takových věcech jako Prokletí domu slunečnic (dnes nejvíce podobna skladbě Phobia Nocturna). Dávné přímočarosti jako Macbeth, Candyman nebo Kabarette Voltaire zas doplňuje song Horror Monsters. Zkrátka výtečný koktejl, který jménu kapely nedělá ostudu, avšak jej čistě udržuje v balancování kdesi na vrcholu gothic rocku.  

Kompletní přehled recenzí desek XIII. století najdete zde:

  •   Amulet (1992) // recenze

  •   Gotika (1994) // recenze
  •   Nosferatu (1995) // recenze
  •   Werewolf (1996) // recenze
  •   Ztraceni v Karpatech (1998) // recenze
  •   Metropolis (2000) // recenze
  •   Vendetta (2004) // recenze
  •   Vampire Songs / Tajemství gothických archivů (2005) // recenze
  •   Dogma (2009) // recenze