Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
XIII. Století - Vendetta

XIII. StoletíVendetta

Bhut27.7.2010
Zdroj: CD (# 7243 5 708572 4)
Posloucháno na: Sony CMT-NEZ3, 2x 10 W
VERDIKT: Deska skrývající se v průměrném gotickém rocku. Nebýt výborných skladeb jako Poslední Letadlo Do Buenos Aires, či Into The Garden Of Delight jednalo by se o celkem nudnou fádní nahrávku. Hudba je mnohdy pestrá, ale jindy se zase snadno oposlouchá. Texty dodávají jistou jiskru a sílu. Proto počin zůstává kdesi v lehkém nadprůměru.

Po tříleté odmlce kapely XIII. Století se opět rozvířil prach. Další řadová deska tentokrát dostala do vínku jméno Vendetta. Tváří se jako logický nástupce alba Metropolis. Opět se může pyšnit svým kvalitním zvukem. Texty, jejichž autorem je Petr Štěpán stojí opravdu za přemýšlení a mají velkou váhu. V hudbě jsou hojně využívány klávesy a různé doplňkové zvukové efekty, samply apod. Ve směs se jedná o porci novodobého gothického rocku. Novodobého proto, že jsou více využívány modernější zvuky a i téma některých písní již není jen temný středověk a magie. V podstatě jsou si skladby poměrně dosti podobné. Proto se snadno oposlouchají a stanou fádními. Ovšem jsou zde i takové kousky, které vynáší desku výše. Velkým plus, také zůstává kvalita výše zmíněných textů. Je to tedy jistá změny od alb předchozích. I bookletu a obalu samotnému se dopřálo jisté evoluce. Nezdobí jej, žádné tajemné znaky a bizarní obrazy, nýbrž modernější foto kapely v duchu současných gotických vln. 

 

Vendetta přichází jak blesky z nebe a začíná stejnojmennou skladbou. Temná píseň s honosným melodickým refrénem. Následuje Rezident Evil a s ní rychlejší divoká jízda. Zvolnění přichází s ambientně laděnou Horizont události. Jako doprovod znějí pouze klávesy a umělé bicí. Ze snění posluchače probudíBerlin & Vienna, první anglicky zpívaná skladba na tomto počinu. Další uvolnění přináší Zodiak. Hudebně postavená podobně co Horizont události. Druhá anglicky zpívaná věc se jmenuje Into The Garden Of Delight. Povedená melodická písnička, která se snadno zapamatuje. Lehce potemnělá skladba Andy Warhol navozuje zvláštně mrazivou atmosféru. A aby toho běhání mrazu po zádech nebylo málo přilétáPoslední letadlo do Buenos Aires. Dokonalá skladba s více než působivým textem. Nechci prozrazovat obsah textu, jelikož by posluchač přišel o moment vzrušení při poslechu tohoto opusu. Jen letmo nastíním, že začátek této skladby je autentický zpěv doktora Mengeleho známého jako Anděla smrti. Po odletu do Jižní Ameriky nastává Obřad za mrtvé. Stará skladba této kapely, které se nyní dopřálo nové vizáže. Po melancholickém obřadu nastupuje opět trochu života a zběsilosti v podobě skladby Shelley. Skladba je inspirována životem spisovatele jménem Percy Bysshe Shelley. Takovým zpestřením alba jsou dva závěrečné songy. Prvním z nich je remix coververze Bela Lugosi’s Dead, kterou známe již z předchozí řadovky Metropolis. Tentokrát z ní skladba daleko více úderněji a živěji, na obalu desky kapela uvedla přídomek Industrial Dance Version. A druhou písní a zároveň úplně poslední na desce je opět coververze. Jak je mnohým známo kapela XIII. Století svými kořeny tkví v punku. Není tedy divu, že byl zvolen cover na punkovou skupinu Sex Pistols a jejich skladbu  Stone Stepping


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky