Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
XIII. Století - Ztraceni V Karpatech

XIII. StoletíZtraceni V Karpatech

Bhut16.6.2010
Zdroj: CD
Posloucháno na: Sony CMT-NEZ3, 2x 10 W
VERDIKT: Živější a skákavější písně v doprovodu roztomilých balad a pomalých temných melodií. Deska obsahuje bohužel jen sedm skladeb, což je tak trochu škoda, ale svým způsobem zase má ucelený tvar. Jednotlivé songy jsou velice chytlavé a dobře rozmístěné, že se album velmi příjemně poslouchá. Taková lehce nadprůměrná gothic rocková záležitost.

V pořadí již páté řadové album tuzemské gothic rockové formace XIII. Století dostalo do vínku název Ztraceni v Karpatech. Deska je oproti svému předchůdci Werewolf více rockovější a zpěvnější. Její zpracování už není tak výpravné jako u dvou předešlých alb, ale i tak má svou ucelenou tvář. Obsahuje svižné, energické písně v kontrastu s chmurnějšími, tajemnějšími baladami. Jak už se v hudbě této skupiny stalo zvykem, tak i zde klávesy vytvářejí hlavní tvůrčí atmosféru jednotlivých písní. Sama o sobě deska nijak výrazná není, spíše se jedná o klasické gothic rockové dílo. Ovšem opusy typu Elizabeth, či Vítr z Karpat jí pak vyzdvihují výše, než se nachází obyčejný průměr. U této desky bych rád vyzdvihl její obal. Na první pohled zcela nenápadná modrobílá mapa v pozadí, v popředí pak logo skupiny s názvem desky a ještě taková ozdoba, která ve svém středu ukrývá lebku. Tento znak vypadá jako ozdoba, kterou hojně uvidíme u různých erbů na samém vrcholu znaku. Ona mapa, není jen tak nějakou obyčejnou zemí, či krajem. Jedná se přímo o Rumunsko, ve kterém jak je známo prochází právě tzv. „podkova“ Karpat a zejména Sedmihradsko neboli Transylvánie. 

Ztraceni v Karpatech začíná svižnou peckou Vampires. Rychlejší, živější píseň s typickými rockovými postupy. Následující song Vlčí žena se blíží více gotickému rocku. Má lehce potemnělou náladu a středně pomalé tempo. Vrcholem skladby jistě zůstává její výborný refrén a bohaté melodie. Zejména po odeznění druhého refrénu nastává vskutku vydařená pasáž. Pohlazením pro uši a neskonalým souzněním tónů je v pořadí třetí píseň Vítr z Karpat. Nádherná balada pohybující se na vlnách hard rocku s příjemně vloženým kořením gotických kláves. Učiněný balzám pro podrážděnou mysl. Ze snění a procházce po Karpatech posluchače vytrhne Candyman. Svižná úderná skladba s charakteristickou melodií. Po takovémto osvěžení a probuzení nás XIII. Století vezme do Domu, kde tančí mrtvý. Temná, mystická píseň s hymnickými prvky. Hlavním pilířem skladby jsou monumentální klávesy, které udávají směr a styl skladby. Sice se jedná o lehce utahaný song, ale i tak si drží své pevné místo na tomto počinu. Aby nebylo té mystiky málo, přichází Testament. Skladba strukturově velmi pestrá a náročná. Pro první poslech znějící poměrně chaoticky a nesoustředěně, ovšem po vícero posleších se názor mnohých jistě změní. Jedná se o velmi detailní píseň s různými prvky všemožných stylů, vše se ale stále pohybuje v mantinelech gotického rocku. Zlatým vrcholem, třešničkou na dortu no zkrátka tím úplně nejlepším, co se na tomto albu objevuje je jeho závěrečná píseň. Je jí Elizabeth. Úžasná, strhující, výborná, svižná, melodická, přesto temná a mrazivá skladba. Tento opus je jednoznačně jedním z největších hitovek, kterou kdy skupina za svou kariéru vyprodukovala. Textem zůstává bezedná studánka inspirace Elizabeth Bathory neboli Čachtická paní. Je až pozoruhodné, že když se autoři jakékoliv hudební skupiny dotkli tématu spojeného s touto osobou, téměř vždy se jednalo o velice úspěšný výsledek. Výjimkou tedy není ani tato skladba. 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky