Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Youff - Heydays

YouffHeydays

Symptom28.2.2025
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: PC / Adam Audio A7V / Marshall Minor
VERDIKT: Věrozvěsti nepříčetnosti servírují zhudebněné stavy nejvyšší naléhavosti.

Pojďme si hned v úvodu na rovinu říct, že adresátem alba typu Heydays není obecná veřejnost, ale spíše skupina zasvěcených fajnšmekrů a náhodných kolemjdoucích s náladou objevovat a nechat se strhnout vírem vášní. Právě akutní emoce jsou specialitou pětičlenné belgické formace Youff. Hrají něco mezi post-hardcorem nebo noise-rockem a energií nešetří ve studiu ani na pódiu.

 

Devět skladeb se stopáží lehce přes půl hodiny se vyznačuje neklidnými stavy kontrolovaného šílenství v ryzí formě, co prověří ochotu posluchače přijmout vyšinutost jako základní faktor hudebního vyjádření. Nebavíme se o experimentálním vršení not na jednu hromadu, skladby jsou strukturované, mají pevnou formu, jen jsou tak trochu hnuté.

 

Nejvýraznějším prvkem je postava za mikrofonem. Michiel De Naegel využívá celý hlasový rozsah v mnoha různých polohách a svým přístupem k práci s hlasem mi tak trochu připomíná Niklase Kvarfortha ze švédských Shining, který se také nenechává omezovat imaginárními standardy žánru. Hned v závěsu trčí duo skučících kytar, co hrají soundtrack k exkurzi někam do sklepení psychiatrické léčebny. Na mysl přicházejí Korn a jejich nekytarový způsob využití tohoto klasického nástroje.

 

Je trochu strašidelné, jak nepříliš povedený zvuk dokáže podrazit nohy dobré hudební myšlence (studiové album) a naopak, jaký punch a detail skladbám nadělí optimální nazvučení, co celou show vystřelí vysoko ke hvězdám (viz live session níže). Nedá se říct, že by studiová nahrávka hrála přímo blbě, její dramatický efekt však dost trpí jednolitým ostrým zvukem, který postrádá váhu v nižších frekvencích, což okrádá kompozice o kontrast. Propady z vyšších do nižších poloh skvěle reflektují proměny nálad nemocné mysli a můžete se z nich těšit v níže připojeném záznamu živáku z kulturního prostoru 019 v belgickém Ghentu. Je to jako dívat se, jak Leonardo maluje...

 

Disharmonie budiž hlavním ukazatelem hudebního DNA kapely a koho při poslechu neruší, bude nadšen. Bubny a baskytara jsou solidní, víceméně podpůrné elementy, které akcentují hru již zmíněných hlavních protagonistů.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky