Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Zaum - Oracles

ZaumOracles

Victimer23.10.2014
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: JVC UX-H330, PC
VERDIKT: Medituj v odlesku Rudého moře a v myšlenkách na starou říši Parthskou.

ZAUM je dvojice mimořádně rostlých pánů, kteří hrají jakýsi druh léčivého doom metalu. Léčivým je myšleno hypnotický, nebo chcete-li meditativní způsob, a pokud je přání jít ještě blíž, tak ZAUM jsou velmi blízko takovým Om. Jakkoli jsou ovšem Om namočení do svého poslání a jejich poslední práce "Advaitic Songs" byla dokonalost sama, jejich kanadští následovníci jsou naprostí začátečníci a do svého světa písku a kamení nás teprve vítají. Vypravme tedy velbloudy a hlavně vodu s sebou.

 

Čtveřice dlouhých kompozic nás vítá na asijském kontinentu, na břehu Rudého moře a se vzpomínkou na zaniklou Parthskou říši. Kde spočíval její význam a jak to celé dopadlo si najděte na příslušných místech. Způsob promluvy ZAUM formou (plus mínus) doom metalového jazyka je držen ve spojení zaříkávání a modliteb s velmi primitivním zvukovým doprovodem. Ten je veden od basujícího metalového spodku, přes obohacující prvky dalších nástrojů, což ve finále ze ZAUM činí komorně znějící těleso s orientálními motivy. Díky rozmáchlé délce písní mají dost prostoru a vlastního umu na to, jak kompozice proměňovat a nenechat je pouze stát venku na slunku. Kyle v jedné chvíli (skladba "The Red Sea") prožene hlas výhružnou mašinkou, aby se trochu přitvrdilo, ale hlavní doména kapely je ve fascinaci východní kulturou a tohle se snaží předvést za každou cenu. Jsme nadále v přítomnosti různých nápěvů, veršů a manter. Pokora a čistá duše především.

 

Om jsou první kapelou, co vás ve spojení se ZAUM napadne a je to naprosto normální. ZAUM ovšem na svých zasloužilejších sousedech hloupě neparazitují, jako spíš rozvíjejí podobný hudební odkaz jiným směrem. Styčné body, jako je téměř identický způsob zaříkávání, lze ale zachytit velmi snadno. Stejně tak se ale můžeme bavit o doomových črtech v tvorbě ZAUM, ty jsou totiž místy velmi živé. Jako příklad může sloužit skladba "Peasant of Parthia", nejmetalovější a nejodvázanější věc alba. Tím, že ZAUM nejsou zase takovým zjevením, je stravitelnost materiálu docela standardní a můžeme mluvit dokonce o pocitu nepřekvapivosti. Provázání jednotlivých motivů a zanícení ZAUM, nepatřící do kategorie pouhých učedníků, ovšem dostává úroveň desky nad běžný rámec a já dnes vím, že jsem si našel velkého oblíbence. Není to sice nic světoborného, něco, co by se mnou mělo zamést a nechat v transu, ale účinky tam jsou. A jsou cítit.

 

Nakonec je "Oracles" velmi příjemnou exkurzí na východ od nás, do míst, kam se (nejen) českému člověku příliš nechce. Přenesme se ale přes smutný reál dnešního světa o pěkných pár let do minulosti, ZAUM umí být zdatnými průvodci. Mýty skrz ně povstávají, pojďme jim naproti.
 

Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Jirka D. / 23.10.14 7:40odpovědět

Zkoušel jsem to a inspirace u OM mi přišla příliš okatá, i když deska se poslouchá celkem dobře, to je fakt. Ta obálka je ale hrozná, Walt Disney do růžova...

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky