Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Zlang Zlut - Zlang Zlut

Zlang ZlutZlang Zlut

Jirka D.30.6.2014
Zdroj: CD, 4-panelový digipak (# CZAR 013), promo od vydavatele
Posloucháno na: SONY CDP-XA5ES / SONY TA-F 730ES / ELAC CL 82
VERDIKT: Zlang Zlut hrají rockovou muziku s punkových duchem a na svém prvním velkém albu ukazují své netradiční uchopení žánru v plné kráse. Kromě nástrojové extravagance se mnoho nového nevymýšlí, ale jako zpestření zaběhlých stereotypů lze novinku tohoto švýcarského dua doporučit.

Dnešní recenzi tak trochu otočíme a začneme ukázkou, protože mám takový dojem, že Zlang Zlut v našich krajích moc známí nejsou. Tak ať víte, do čeho jdete:

 

 

Nejspíš většina z vás si všimla, že Zlang Zlut jsou duo pojící zdánlivě nespojitelné nástroje, tedy bicí a violoncello, do zdánlivě nemožného soundu, tedy rocku. Stejně tak si nešlo nepovšimnout slušné porce energie, muzikantského nadšení a až punkové drzosti a přímočarosti, což při šedých vlasech Beata Schneidera působí ... no vlastně velmi pozitivně. Zlang Zlut se po předchozím EP prezentují svým prvním dlouhohrajícím albem a to je minimálně pro ně skvělá zpráva.

 

Pokud patříte mezi jedlíky podivností a zvráceností všeho druhu, i přes výše uvedenou nástrojovou kombinaci mnoho námětů k úvahám nenajdete. Jak už vyplývá z klipové ukázky (mimochodem k nejlepší skladbě alba „Rock It Down“), zvuk cella je natolik znásilněn nejrůznějšími krabičkami, že rozpoznat jej od běžné elektrické kytary je takřka nemožné. Tahy smyčce jsou slyšitelné jen při skutečně soustředěném poslechu a na povrch se dostávají jen v ojedinělých případech, ať už během sóla ve skladbě „Danger“ nebo při jeho akustických linkách, kterých je ale minimum. Pro vychutnání si kruté krásy zmučeného nástroje doporučuju úvodní part deváté „Out On Time“.

 

Aby to nebylo tak jednoduché, Fran s Beatem si na pomoc přizvali několik hostů a vaši pozornost by měl upoutat především Sebastian Hausmann, který na albu nahrál baskytarové party (v klipu se taky mihnul). Myšlenka je to samozřejmě zcela zdravá, problém je ale ten, že baskytara není všude a zvuku některých skladeb hodně chybí spodek. Což je sice doháněno cellem, ale k optimu ještě cosi chybí.

 

Zlang Zlut

 

I přes netradiční nástrojovou kombinaci jde hudebně převážně o rock, případně hard rock, přičemž jako možný zdroj inspirace (především dle skladeb „Danger“ a „Let It Go“) lze na prvním místě uvést Australany AC/DC. Postavení hlasu mi zase připomíná (hlavně ve skladbě „Mad“) Lou Kollera ze Sick Of It All. K tomu bez obav přidejme punkového ducha, ať už plynoucího z pojetí už několikrát zmíněného klipu, nebo prostě z faktu, že vzít v těch letech do ruky cello, zasednout za bicí a začít hrát tenhle bigbít mi přijde mnohem víc punk než stádo potetované mládeže v hadrech téže značky.

 

Po stránce zvuku je album ostré a syrové, nic se dvakrát nepřikrášluje, stop je minimum a je to tak dobře. Jako nepříliš povedený lze hodnotit mix, aspoň moje představa o rozložení nástrojů a zpěvu je jiná. Nelíbí se mi dravčí závody „všichni dopředu“, zpěv je vytažený i v místech, kde nemá co dělat (např. „Through Your Hands“), a nástroje spolu svádí nehezkou bitvu o posluchačovu pozornost. Tomu navíc „napomáhá“ výrazně upravený signál v duchu motta „hlasitější je lepší“ a tak v mnoha pasážích album skutečně nepříjemně řve. Vybrat si příhodnější motiv na titulní stránku úsporně zpracovaného digipaku snad ani nešlo.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky