Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Zoe - Back Into The Light

ZoeBack Into The Light

Sorgh9.4.2021
Zdroj: Bandcamp
Posloucháno na: PC, Samsung A3
VERDIKT: Příjemný, rockový odvaz s civilizovanou tváří. To jsou ZOE a jejich nové album.

Francouzi ZOE už tady jednou byli. Jejich debutové album Raise The Veil mi tehdy padlo do noty a stalo se stálým obyvatelem mého přehrávače. I když jsem ho nezasypal bodovou lavinou, tak s ním trávím dost volného času. Při jeho poslechu si rád zacvičím, zakroutím volantem a vůbec mi pasuje do míst, která jsou nějak spojena s pohybem. V prvé řadě jde o energii, u které nevydržím sedět. Současně na mě ale stoprocentně působí jednoduché a přímočaré skladby vedoucí k jasnému konci. Tady nemusíte nic hledat nebo dumat nad skrytými jinotaji, stačí se jen nechat unášet krásou nekomplikovaného rocku. Takže ideál pro chvíle, kdy se vám nechce přemýšlet.

 

S novým albem se ZOE nepouští do žádných experimentů. Co fungovalo na Raise… funguje i teď jak má, a tak se s albem sžívám velice rychle. Radost mi dělá obal. Při pohledu na svůdný pupík ženštiny, která se svíjí uprostřed chladící věže, se tetelím tajeným chtíčem a říkám si, že nejlíp a ve vší počestnosti ho vybiju samotným poslechem s pořádně vytočeným volume. Všech deset skladeb k tomu vybízí a říká si o stejný přístup. Jedna je jako druhá, zase jde o přímočarý, nekomplikovaný rock, z jehož kabátu jsou trošku cítit garážové roky. Navenek možná působí kultivovaněji než debut. Se zvukem se lehce pohrálo, nyní se zdá, že je odstřižen od minulosti laciných zkušeben a začalo se víc hrát s efekty, zejména u zpěvu. U něj je několikrát použita ozvěna ala stadion a zní to docela dobře. Současně ale zůstala typická, angínová nakřáplost, díky níž jsou ZOE stále jen dva kroky od špinavého bigbítu.


Nové album je otázka malých detailů. Kdybych chtěl vypíchnout podstatu toho, čím se od sebe obě desky liší, tak bych musel noty rozbít na atomy nebo si vymýšlet. Skladby jsou snadno zaměnitelné a je vidět, že ZOE se ve své současné poloze našli. Potřeba experimentovat u nich není na pořadu dne a já to tak beru. Skladby se drží ozkoušeného schématu sloka – refrén, přičemž obojí je z kategorie lehkých popěvků, které si zapamatuje i moje babička. Tahle obyčejnost je někdy příliš okatá a nedá posluchači víc, než tu základní chuť si dupnout nebo si zanotovat krátký motiv. Ale i taková alba jsou potřeba, není možné stále jen hledat. Postát na místě může být v určitou chvíli to pravé. Ze srovnání mi vychází o něco lépe debutové album Raise The Veil. K němu jsem si udělal poměrně silné pouto a novinka je prostě ta druhá. Ne horší, ale v emocionální rovině slabší. I tak Back Into The Light udělá spoustu radosti, protože o ní to celé je. Živelnost, nezatížené svědomí a poctivý rock. Časté srovnávání ZOE s legendárními Motörhead totiž není úplně mimo mísu.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

David / 19.8.22 12:12

Dovolím si komentář týkající se především zvukové podoby nahrávky, respektive mého osobního pocitu ní. Když už Radek zmínil návratové album Tool, shodou okolností jsem si před několika dny pořídil jeho vinylovou edici https://www.discogs.com/release/24071501-Tool-Fear-Inoculum a během jednoho večera ji protočil v těsném závěsu za deskou C/C https://www.discogs.com/release/23675435-Porcupine-Tree-Closure-Continuation Není žádným tajemstvím, že alba Tool, i přes veškerý skladatelský um a instrumentální mistrovství autorů, zrovna nedisponují bůhvíjak oslnivou zvukovou kvalitou, což je ve stínu ohromného balíku peněz, které za produkcí takového Fear Innoculum stojí, minimálně s podivem, nicméně v porovnání s drtivou většinou současné produkce, řekněme „progresivního“ rocku/metalu, se stále jedná o velmi pěkný a vcelku bez problémů poslouchatelný nadprůměr… přímé srovnání s novinkou PT ale naplno odhaluje nedostatky, které desku Tool degradují kamsi na úroveň Potěmkinovy vesnice. Velmi limitovaná dynamika, detaily topící se kdesi hluboko uvnitř zvukové masy, omezená šířka i hloubka scény… Oproti tomu C/C zní jako polité elixírem života. Tepající, volně dýchající, plné drobných laskomin, které je radost s každým dalším poslechem postupně rozkrývat a vyzobávat jako ty nejlepší kousky z babiččiny bonboniéry. Přesně, jak napsal Jirka… „Porcupine Tree a samozřejmě Steven Wilson jsou v tomto hledu hrozně moc napřed, daleko před zbytkem scény.“

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky