Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  REPORTY

zpátky na seznam reportů
26. Beseda u Bigbítu

26. Beseda u Bigbítu

Sorgh11.8.2018
Jako každý rok byl jsem i letos odsouzen k tomu, abych první srpnový víkend prožil na jednom z nejsušších míst v republice, kterým je slovácký Tasov. Tradiční Beseda si připsala další rok svého věku.

Pro věrné návštěvníky je Beseda už něco jako rodinná tradice, však kolik dětí během těch dvou dnů na sluníčku zrálo, kdoví kolik jich bylo počato a tak dále. Horko a sucho bylo v tu dobu vlastně všude a tak člověk ani nemohl litovat, že není někde jinde. Potoky jsou vysušené skoro všude a ani nebohá Velička na tom nebyla lépe. Lepší bylo se s tím smířit a zaměřit se na to, za čím se jezdí především - za muzikou. I když je pravda, že Beseda je komplexní zdroj dojmů, kde hudba je jen jedním z mnoha.

 

Letošní dramaturgie mě mile překvapila a to tím, že se do programu výrazně vrátil bigbít. Během posledních ročníků mě program už hodně míjel a nebýt tamní atmosféry, která je lehkou drogou, už bych tam asi nejel. Nyní se ovšem zadařilo, přibylo strun a i přes absenci výrazného taháku bylo na co se těšit. Hned od začátku jsme se přesouvali za svižné kytarové produkce.

 

Z prvních dojmů bych vypíchl Band Of Heysek, blues-rock s hodně zajímavým zpěvem. Krokem stranou a chápu ten paradox s předchozí chválou, bylo elektronickou perkusní seskupení Noisy Pots. Bicí souprava šperkovaná kelímky, plastovými kýbly nebo pokličkami udávala rytmus synťákovám melodiím ukazujícím někam do teritoria techna. Výborná věc, která nakopla padající soumrak.

 


Dobří byli i Nauzea Orchestra, ale to už jsem se těšil na noční vystoupení Sýčka. V něm jsem se trošku zklamal, sice neurazilo, ale naživo jsem čekal mnohem lepší zážitek. Na vině mohl být fakt, že Sýček hráli v látkovém šapitó, což výrazně ovlivnilo zvuk. Jinak jejich hudba mě hodně baví. První větší celebritou byl Jan P. Muchow a jeho band Antagonist. Kapela odehrála set, který snad každému vyvolával vzadu v hlavě asociace s řadou filmů, pod kterou je Honza podepsán. Tady působil jako distingovaný krotitel basy a tichý auditor, zatímco hlavní pozornost na sebe stahovali zpěváci, výborný Václav Havelka a Ema Brabcová. Jejich set byl poklidnou, náladovou seancí, která se doplňovala s barevným spektrem nasvětlovacích reflektorů. Na výsledném dojmu mělo svůj díl i to, že do aranžmá skladeb se zapojili živé housle a violoncello.

 

 

Sobotním otvírákem byla cimbálovka, takže trochu toho terroiru pro klid v duši. Vedle zahrála mírně psychedelická rockovka  Purplefox Town, která se do role nových zeppelínů stylizovala spíš oblečením, zatimco v jejich hudbě, ač byla fajn, jsem historických odkazů moc neslyšel. Další průběh zvolna odplýval a blížil se jeden z vrcholů víkendu, rozehřáté šapito a kapela Nikander. Tuhle partu jsem si užil maximálně, hluková apokalypsa podladěných kytar, devastující, pomalé riffy a šílený řev zpěvačky Jany. Tady jsem uvolnil všechno to animální, co ve mně po dvou dětech zůstalo a totálně si vyčistil hlavu.


Dále se paměť topí v lehkém oparu břeclavské pěny a poctivých hambáčů, ovšem zapomenout nejdou Nylon Jail, kteří mě příjemně překvapili i přes to, že se u nás na webu slušně ohřáli. Hráli živelně, s entuziasmem podvečerních šoumenů, kteří s příchodem tmy začínají žít. Nutný šlofík po úmorném dni mě málem připravil o vrchl celého festu, který mě táhl nejvíc. Tělo ale funguje i na jiných principech, než je budík, takže jsem se probudil včas a stihl valnou část setu Lvmen. Tady už se těžko slovy popisuje někomu, kdo tam nebyl, jaký dopad na vás určitá muzika má. Tedy jen řeknu, že to BYL vrchol víkendu a že nešlo chtít víc. Lvmen, kteří hráli s urputným soustředěním, svoji hru podpořili působivým promítáním na plátno za nimi a byl to takový úlet, že to moje rozespalá hlava těžko dávala. Dosud mi v ní zůstává podivný pocit nereálna, skryté hrozby a úzkosti. Další spánek se zdál absurdním nápadem, ale příroda si nakonec poručila a já s podivným chvěním odešel vstříc spacák.

 

 

Palec nahoru. Za letošní program, stále dobré pivo, jídlo, za praktické zlepšení průchodnosti areálu. Už jen tu vodu dostat do koryta Veličky, nabízí se Číňani a jejich kouzla s počasím.



  DISKUZE K REPORTU

zrušit

Reagujete na komentář

Lister / 26.5.16 10:19

Ač normálně jsem moc línej něco psát, po návštěvě koncertu a přečtení tohoto reportu mám jakési nutkání se taky vyjádřit: Koncert byl skvělý. Nemůžu říct jestli je v mých TOP 5, protože mám za sebou už pěknou řádku hudebních představení, od Deep Purple (v komplet sestavě), přes Twisted Sister až třeba po Nightwish a Powerwolf. Směle ale řadím tento koncert ke všem zmíněným, které byly rozhodně jedny z nejlepších, co jsem zažil. Nelituju ani trochu toho, že jsem dal přednost Sólstafir před AC/DC, ač jsem měl možnost jít i na ně. A teď k reportu. Milý autore, i když s tebou souhlasím v názoru na Fjaru (je to fajn skladba, ale mají spoustu podobně dobrých), naprosto mi uniká tvé rozhořčení nad obecenstvem. Koncert Sólstafir není jak koncert Pepíčka Zímy nebo smyčcového kvarteta, kde by hlasité projevy byly poněkud nemístné. Druhý den jsem byl v Rudolfinu na Pražském jaru, být tam atmosféra jak v Akropoli tak znechuceně odcházím (samozřejmě nebyla), ale na Sólstafir? Důvod proč sem rockové kapely jezdí je přesně tahle atmosféra, přesně ty hlasité projevy a nezřízený řev, protože to je to, co ukazuje kapele jak je oblíbená a nutí ji to se vracet. Kdyby na koncertech Sólstafir byla ta komorní atmosféra jak popisuješ, tak sem jezdí jednou za 5 let maximálně. Navíc, kdyby neměli rádi hlasitou a bouřlivou atmosféru, nejezdí na Brutal Assault. Milovníci komorního poslechu nechť ať si pustí alba do kvalitních sluchátek a zavřou oči, rozčilovat se nad tím, že na rockovém koncertě je atmosféra jak má být je poněkud nemístné.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky