Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Jinak nikterak bohabojná promotérská skupina Jednota má přiznanou slabost pro pořádání koncertů ve věžatých kostelech, za čímž se bezpochyby skrývá nějaká čertovská freudovina, ale já mám pro ni pochopení. Letošní neratovická štace byla ve skutečnosti již čtvrtým dílem jimi pořádaných jednodenních akcí, které spojovaly ozkoušená jména alternativní hudební scény se sakrálními stavbami. Přičemž první ročník jsem později zjistil, že jsem dokonce před oněmi pěty lety reportně pokryl. Letošní datum mi pak přišlo k duhu mimo jiné kvůli tomu, že jsem tesknil po horách jak papoušek po fjordech, nehledě na koncertně šíleně natřískaný víkend v Praze, který by mě jinak nutil k nelehkým dilematům. Takto jsem se hezky ukryl k polským hranicím a nechal se unášet erudovaným výběrem kapel od těch nejpovolanějších. Co na tom, že předem jsem z onoho večera znal jen Xiu Xiu, který nesnášim.

O místě

Výběr místa konání má pro Jednotu bezpochyby stejný význam jako výběr interpretů, takže se určitě musím zmínit o poutním místě Neratov. To je příhraniční vesničkou na nejvýchodnější výspě Orlických hor, jejíž dominantou je masivní kostel Nanebevzetí panny Marie, který strávil značnou část své existence jako ruina, než se jí po revoluci chopilo místní sdružení, snažící se o jeho rekonstrukci. Tomu se skutečně podařilo ho za nějakých 30 let navrátit funkční podobě a také i významu. Neratov je nyní opět důležitým poutním místem, které hostí denně nemalé množství návštěvníků, nehledě na křivolakost cest, které do něj vedou. Tělo kostela je otevřeno volně po celý den i noc a vzhledem k prosklenému stropu celé lodě se vyloženě nabízí sledovat z jeho lavic hvězdnou oblohu nad vámi (a mravní zákon ve vás).

Z odlesků významu onoho chrámu pak žije celá obec. Ta až srandovně upomíná na vesničky ze starých počítačových RPG her, kde je sice domů poskrovnu, ale jsou roztomile poházené po členitém údolí a každý má nějaký účel. Tady je hostinec, tady zas penzion, tudy chráněná dílna, zde pivovar, nahoře je kostel, dole zas kulturní sál a do Polska vede malý dřevěný most, který abyste přešli, tak musíte odpovědět správně na tři otázky: jaká je vaše oblíbená barva, jaký je cíl vaší cesty a kde byl Gondor, když padla Západní hláska. Přiznávám, že jednu z těch věcí v předešlé větě jsem si vymyslel. Na vás už je přijít na to jakou. Důležité je, abyste byli připraveni na vše. Já totiž byl, takže mě ani nevyvedlo z míry, když se můj ambiciozní páteční plán cesty o dvou přestupech někde na větrných hůrkách rozpadl v prach v důsledku různých zpoždění a nenavazujících spojů, takže jsem se do cíle dostal až skrze stopování (kteréžto dovednosti jsem využil poprvé snad od vejšky), samovolné solidarity kolemjedoucích a téměř desetikilometrové pěší docházky po smrákajících se horách. Ale ono když víte, že na místě činu na vás čeká přívětivé světýlko rozsvícené hospody, tak se to šlape jak za Foglara. Každopádně stejně jsem si mohl děkovat, že jsem se rozhodl vyrazit na místo činu o den dříve. Spolehnout se na dochvilnost spojů v den konání akce by asi vygenerovalo hrozny hněvu, co si budem. Přijde mi zkrátka na hovno, nakolik se v týhle zemi počítá fakt primárně s těma, co mají auto. Však už jen v tom samotném Neratově, slavném poutním místě, kde se střídají denně desítky návštěvníků, staví jen nějaké dva až tři autobusy za den.

Teď je ale již sobota a já mám celý den na procházení okolí, ochutnávku místního piva Prorok, které se zde nabízí ve škále stupňovitosti od osmičky po čtrnáctku (sorry Bhute, měl jsem plnej batoh), seznámením se specifiky tamní restaurace, která je zároveň chráněnou dílnou (výjimečně to tentokrát nemyslím jako urážku, nýbrž jako strohý popis skutečnosti), historií vsi, vztahem kostela a kulturáku v rámci dnešního večera i faktem, že tuhle noc bude holt strašná zima. Však byl oficiálně poslední letní den.

O hudbě

Jako první v kostele vystupovala Amelie Siba, stále ještě za denního světla, což ji podle mě příliš nesvědčilo. Její skromné kytarové indiečko může být jinak hezké pokojové rozjímání, když se s těmi jejími písničkami schováte někam pod peřinu, ale hraní pod patnáctimetrovým chrámovím v podobě dvou kytar a několika minimalistických samplů simulujících jiné, povětšinou živé, nástroje způsobilo, že mi dvojice připomínala tak trochu pejska, spokojeně ztraceného v nádražní hale. Ale sledovat během onoho setu skrze skleněnou střechu kostela večerní mráčky procházející se po obloze bylo náhodou celkem fajn.

Následně jsem přecházel z kopce od svatostánku do kulturního domu na slavné Xiu Xiu, přiznám se, hlavně z povinnosti, ale již jsem byl z několika zdrojů uklidňován, že můj problém s nimi se může odvíjet od toho, že jsem prostě slyšel jen ty divný alba, která oni rozhodně mají! Onen kulturák, ve kterém hráli, je pak prostor, ve kterém věřím, že se takto verzatilní interpret lépe zvučí než, řekněme, veliké kostely, ale oproti nim zkrátka strádá na atmosféře, protože je to prostě taková normální tělocvična. Ale na druhou stranu to bylo jediné místo, které jste v rámci akce mohli navštívit a nebyla tam zkurvená kosa. Xiu Xiu mě naživo příjemně překvapili, což stále neznamená, že bych si k nim našel cestu, ale rozhodně zněli tentokrát jako... é hudba, nikoli jako nemoc. Stewardova vokálního kroucení s překvapivými výkřiky jsme se samozřejmě dočkali, ale zbytek bylo úlevné mučení nástrojů, které často mělo pro mě nečekaně čitelnou strukturu a já si to místy i docela užíval. Za což zejména mohlo to, že jsem se očima zamknul na naprosto suverénní a přitom správně chaotické práci osmašedesátiletého bubeníka Davida Kendricka (mimo jiné ex-Devo), který si tam s tím nástrojem užíval svoje nejlepší léta jakoby se nechumelilo a vlastně i trochu působil, že si to jede po svym.

A když jsme u těch výrazných bubeníků, pojďme si hned povědět o tom, co následovalo po Xiu Xiu zpátky v kostele, pod již ztemnělou oblohou. Moin je původně vykročení londýnského tmavě elektronického dua Raime do tenat post-rocku poté, co se spojili s význačnou bubenicí Valentinou Magaletti. Jakkoli samotní Moin hrají velmi dobrou a evokativní kytarovou muziku, je zřejmé, že ten, kdo celou tu ceremonii vede, je Valentina. Její členitá, přesná, proměnlivá práce s bicími nástroji je ideálně rozložená na hranici toho, že stále ještě jistí rytmus a strukturu jednotlivých písní, přitom však působí ve své členitosti jako autonomní nástroj, nikdy však natolik, aby sklouzla do jazzové exhibice. Jenom v očekávání toho, co vymyslí v další půlminutě, jsem celý set dokoukal prakticky bez vydechnutí. Její usazení ve středu kněžistě a skromně odsunutý zbytek kapely do stran pak skutečně v rámci prostoru přidával její osobě religiozní autoritu, třebaže, sorry, mi na dálku vizuálně připomínala archetyp úřednice ze studijního. Jako takhle, pokud příště by zde měli vystoupit jenom Moin, tak jasně, že přijedu (/přijdu/připlavu/přiletím).

Svarte Greiner, který následoval, měl možná malou nevýhodu v tom, že byl se svým intimním ambientně smyčcovým setem vtěsnán mezi dva velmi intenzivní hudební projekty, přičemž oproti nim hrál ještě velmi krátce (alespoň pocitově). Vlnění jeho cellových ploch přitom mělo potenciál hypnotického vplouvání a vynořování z temných vod opuštěných krajin, kam jeho hudba bezesporu odkazovala. Snad by mu slušel také spíš menší prostor a možnost být k němu blíž. Zde bych se koncertu v prostorách charakteru Puncta vůbec nebránil, ale i přesto jsem si s ním ten večer příjemně poplul.

Krátký set Svarte Greiner umožnil následné rychlé občerstvování, na které se navázalo několik neočekávaných zdržení, takže na finální hudební projekt v onom kostele - norské Supersilent - jsem dorazil s lehčím zpožděním a chvíli si užíval poslech jejich setu jenom přes těžké kostelní dveře. Mimochodem zůstat případně venku mělo něco do sebe, protože jak jsem později viděl video-záznamy některých účastníků, kteří zůstali před kostelem, tak opulentní práce se světly vypadala z venku při pohledu na aritmicky tepající kostel se skleněnou střechou až děsivě. A děsivé věci se v jistém smyslu děly i uvnitř. Pokud doposud byl prostor svatostánku pouze zajímavou koncertní atrakcí, Supersilent vizuálně i zvukově využili jeho potenciál do maxima. Nekompromisní, neustávající, hlasité zvukové stěny působily až hmatatelně a v menších prostorách by mohly regulérně zadusit. Nebyl to jednoduchý koncert. Trval zdánlivě nekonečně, chyběly mu záchytné body, několikrát se uklidnil natolik, že se zdálo, že jsme na konci, abychom se zase vrátili do šíleného světa kakofonické hudební abstrakce, kterým alespoň trochu prováděla všudypřítomná trubka. Jak kdybychom byli skauti na výletě. Ve večerní únavě v chladném kostele se se setem vypořádával každý jinak. Vytržené pohledy, tváře v dlaních, usínání na ramenou, snahy o soustředěnost - v jistém smyslu skutečná hudební gehenna a zároveň jeden z nejintenzivnějších koncertních zážitků. Však jen ten trojúhelníkový hrad z nástrojů v presbytáři vybízel k nábožné úctě. Byl jsem naplněn.

U těch třech kapel, které v kostele hrály za tmy jsem se jen zřídkakdy na lavici otočil za sebe, ale když už, tak na mě působilo až lehce hororově popatřit tu hradbu členitých posluchačů, často v rudém světle bez hnutí a vytrženě sledovat prapodivné dění v presbytáři. Po půlnoční cestě do kulturního domu, kde zbývali ještě 3 interpreti, jsem si tak nějak pro sebe říkal, že Argento by z toho měl radost. Dva následující producenti - SIMM a 3PHAZ - pak zařizovali popůlnoční taneční večírek. Já jsem na sebe pyšný, že jsem je v této fázi noci byl schopný od sebe stále hudebně rozeznat, zejména kvůli orientálním hudebním vpádům káhirského 3PHAZe, ale z jejich setu mám jen již takové záblesky opojenosti a taneční satisfakce z hutných, vkusných elektronických beatů, které dávají smysl a stále fungují v rámci songu a nikoli pouhé bezuzdné párty. Na nic jinýho bych přece netančil, mám svoji hrdost.

Pochopitelný headliner večera, DJ Dáseň, jehož set měl začínat někdy ve tři, ale kterého přemohly technické obtíže, které se nepodařilo ani během hodiny překonat, nakonec svůj um nepředvedl, ale bohužel nebylo již v okolí nikoho, po kom bych mohl chtít vrácení vstupného, tak jsem se za ranního štěbetání otravné fauny vydal na polskou stranu do své ustarané chaty. Tím ovšem koncert teprve započal, protože díky mému obvyklému reportérskému vysílení jsem se v jedné fázi poslal špatným ukročením skočmo o pět metrů níže od cesty po jakémsi nelítostném srázu a v oslavě nad vlastním přežitím jsem se vydal špatným směrem několik kilometrů kamsi ke Krakowu, což jsem zjistil tak pozdě, že k chatě mě dovedl až směr od kterého svítalo. Ách ty vole Neratov.